Mona Lisa je dílem týmu, který zaštítil producent obnoveného Draculy a Adély, která ještě nevečeřela, Oldřich Lichtenberg. Tajemný příběh tváře z obrazu, jak zní podtitul, zplodil Lichtenberg, dále autor myšlenky a hudby Bohouš Josef s Michalem Davidem, texty písní dodal Lou Fanánek Hagen a režisér Libor Vaculík se podílel i na scénáři. Základem je milostný trojúhelník mezi Lisou, jejím medicejským milencem Giulianem a manželem Franceskem del Giocondo.

Vedle napětí Leonardo da Vinci vynalézá lyže

Tvůrcům však šlo také o napětí, takže bohatá Florenťanka Lisa se toulá sama po nocích a vybírá do kasičky na chudé sirotky. Není divu, že ji při tom přepadnou a „dukáty jí poberou“.

A do toho Leonardo da Vinci maluje, vynalézá létací stroj a lyže, uvažuje o těžkém údělu umělce a soupeří o přízeň Florencie s Michelangelem. V portrétu městských radních, pravému umění nepřejících, si Lichtenberg vyřizuje účty s pražským magistrátem.

Monou Lisou si svůj muzikálový sen splnil Bohouš Josef. Jeho (a Davidova) hudba je jednou dokola varírovanou písničkou, v níž nevynalézavý bigbítový rytmický model na čtyři doby doprovází melodický vokál na dlouhé samohlásky. „Dát, brát, hrát, přát, vzdát, znát…,“ zpívá se stále dokola. A když už se tu a tam mihne něco jiného, zas to cosi připomíná (jako píseň hrbatého Alfonse, kde si říkáte „kam zmizel ten starý song?“). Občas jako by se klubal hit (Stoupá vzhůru dílo mé, Spánek já nenávidím), ale zůstane u zárodku.

Texty Lou Fanánka Hagena neurazí ani nenadchnou, ostatně i ony jsou si podobné jako vejce vejci. „Dítě mé je ztracené“, případně „Láska má je ztracená“, občas to komicky skřípne („Poklad maminčin“ rýmovaný na „Mistr da Vinci“), ale posluchač záhy zjistí, že o texty zas až tak nejde.

Muzikál je především barvitá šou

O co tedy jde? Především o barvitou šou. Pečlivě vypracované, bohatě zdobené renesanční kostýmy zalahodí oku a jejich prezentace zjevně diktuje jevištní projev účinkujících. Libor Vaculík je především choreograf, takže se tu hodně tančí, což není na zbytečně zastavěné scéně zrovna snadné.

Scénografie kombinuje masivní kašírované dekorace, které jezdí bez účelu sem a tam, s ostře barevným, kýčovitým svícením a projekcemi fragmentů obrazů Leonarda i Michelangela. Vaculík v bednárikovském duchu volí taneční alternace pěveckých protagonistů, i nezbytnou postavu Smrti v atraktivním, leč nedramatickém provedení Kristiny Bastienové.

Spásonosným prostředkem je zpomalený, baletně stylizovaný pohyb, jímž Vaculík řeší všechny zásadní scény. O hereckém projevu lze mluvit jen u postav, jako je Traplův Soderini či Maxiánův Alfonso.

Ostatní zůstávají v bezpečných mezích zpívání, kde se jim celkem daří, protože hudba na ně neklade přílišné nároky. Nejproblematičtěji vyšla na první premiéře Mona Lisa v provedení Dashy, jejíž rozsahem nevelký hlas zní příjemně jen v střední poloze, zatímco ve výškách si pomáhá nepříjemně a intonačně nejistě znějícím forzírováním.

Zagorová i Josef si své role doslova užívají


 

Hana Zagorová v roli její matky se v bigbítové nadílce cítí jako doma a zpívá se zjevnou chutí. Totéž platí o Bohouši Josefovi, který si užívá „na tělo“ napsanou roli Leonarda. Pěveckou hvězdou večera byl ale Josef Vojtek v roli Franceska del Giocondo, o pár délek za ním zaostával Petr Kolář jako Giuliano.

O původu nahrávky i sborového playbacku se z programu nic nedozvíme. Mona Lisa do muzikálových dějin pravděpodobně nevejde. Ty, kteří chtějí na tři hodiny totálně vypnout a nechat se kolébat jednotvárně znějícími popovými melodiemi, možná uspokojí. Nic víc, nic míň.

 

Bohouš Josef, Michal David, Oldřich Lichtenberg a Libor Vaculík: Mona Lisa

Režie a choreografie Libor Vaculík, scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc, hudební nastudování Eduard Klezla

Premiéry 4., 5. a 6. března 2009 v Divadle Broadway