"Oznámila mi to jeho družka Růžena Makovcová s tím, že Vladislav zemřel v Thomayerově nemocnici," uvedla Stanislava Zábrodská, která ho zastupuje ve věcech autorských. Dodala, že pozůstalí v současné době řeší místo a datum pohřbu.

Jan Vladislav se narodil v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři později složil maturitu na gymnáziu v Poličce.

Vydal dvě knížky vlastní poezie a první výbor ze Shakespearových Sonetů, ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen a většina nákladu jeho třetí básnické knihy Hořící člověk skončila v stoupě.

Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. Překládal a předmluvami nebo doslovy doprovázel zejména klasickou, moderní a lidovou poezii z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s jazykovou pomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

Vladislavova původní poezie zůstávala v rukopisech. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a mohl konečně ukončit studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorátem z filozofie. V období normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik.

Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1981 byl donucen k exilu do Francie, kde žil v Sevres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou.

Roku 2003 se vrátil do Prahy, kde publikoval své starší vlastní práce i překlady. Je nositelem Řádu T. G. Masaryka (1991), francouzského Řádu umění a literatury (1993), Ceny PEN klubu za celoživotní dílo (1998) a Státní ceny za dílo překladatelské (2001).