Proč jste se rozhodl znovu projít dobu od rozhodnutí postavit novou budovu Národní knihovny po dočasné zhacení tohoto záměru?

První impuls bylo moje odvolání, hlavně zdůvodnění, kterým ho ministerstvo kultury doprovodilo. Podivnými formulacemi typu „důvodných pochybností“, za čímž si těžko co konkrétního představit. Má to nejspíš znamenat, že nová budova nestojí, protože Ježek to nezvládl.

Jestliže někdo stavbě nepomáhal, tak to bylo ministerstvo vedené Václavem Jehličkou, a jestli někdo házel od doby, kdy se Václav Klaus začal přivazovat k virtuálnímu bagru, klacky pod nohy, tak to byl Pavel Bém. Záměrně říkám Pavel Bém a ne magistrát, protože tyhle aktivity řídil on.

Jak je možné, že zastupitelstvo přijme usnesení, které stále platí, a magistrát ho nenaplní? Proběhnou kontrolní termíny a nenajdeš ani zmínku, že by se tím někdo zabýval, to je neuvěřitelné. Ombudsman se státní správou nezabývá, soud o ní nemůže rozhodovat.

Takže znovu, proč?

Uvědomil jsem si, že jsem téměř jediný, kdo byl u všech jednání, která se tohoto příběhu týkala. Od začátku jsem se rozhodl nepsat subjektivní pohled, ale snažil jsem se o faktografické dílo, které postaví vedle sebe doklady, jak vznikaly, v nepřepisované podobě, aby mě nikdo nemohl napadnout, že to je moje interpretace. Názor ať si čtenář udělá sám.

Co z té rekapitulace vyšlo?

Spousta střepin. Celý příběh má podobu podivné války, v níž jste musel mít za pasem útočný i obranný granát, který se nerozpadne do střepů, ale do střepin.

Jsem překvapen, že dvacet let od listopadu funguje jako před ním výsada stranické legitimace. Rozdíl je ve svobodné volbě, kterou si vybrat, nejlépe však stranu vládní. Příkladem je František Mikeš, který by nejen podle mého názoru nemohl být tak vysokým funkcionářem ministerstva, kdyby nebyl v ODS.

Co dál?

Někteří Češi se nemohou zbavit temných podezření. Když se mi něco nelíbí, je za tím nějaká všivárna. To se projevilo v trestním oznámení, které podala údajně pětice brněnských architektů, která v tzv. svatém boji za čistotu soutěže urazila všechny porotce i Jana Kaplického. Podala ho na neznámého pachatele, ale jestliže měly být nějaké pletichy, tak kdo jiný by za tím měl stát?

Třetí zkušenost je totální devastace slov. Jestliže chcete někomu ublížit, lze to udělat slovem, které bodne. Hrozný je poznatek, že Praha není demokraticky řízené město, ale jakási gubernie, ve které si Pavel Bém dělá, co chce. Úplně nejhorší, že se lež stala obecně tolerovanou metodou. Sedíte na jednání a on vám s úsměvem lže do očí.

Nebojíte se, že vyvoláte ještě větší nevoli vůči své osobě?

To snad ani nejde. Jedni mě nemají rádi, minimálně od doby Děkujeme, odejděte. To mluvíme stále o části ODS. Dneska u marginální části ČSSD, s většinou jsem schopen si normálně povídat.

V knize si nevymýšlím, jen popisuju, co kdo říkal, jak se choval. A jestliže se stanete terčem útoku, že popíšete pravdivě, jak se věci staly, tím kritici vypovídají spíš sami o sobě. Naštěstí jediné, co vám dnes mohou udělat, je, že vás nepustí k žádné práci, která souvisí se státem nebo obcí, kterou ovládají. Víc nemohou, alespoň doufám.

Vlastimil Ježek: Střepiny Chobotnice aneb Národ sobě Nakladatelství
Daranus, 299 Kč