Lázeňský doktor Stockmann objeví, že léčivá voda je kontaminována odpadem místních továren, a nezbytné ozdravení prosazuje navzdory faktu, že na prosperitě lázní závisí ekonomická i politická stabilita města.

Paralela s „ekoteroristy“ je nabíledni, jenže Ibsenův hrdina své ozdravné teorie rozšíří od ekologie na společnost, a tam už jsou jeho názory, ovlivněné dobovými filozofickými směry, především kierkegaardovským individualismem, složitější a ne tak snadno aplikovatelné na dnešek. Navíc inscenace umístění do konkrétního časoprostoru divákům rozhodně neusnadnila..

Na začátku hry se ocitáme na „open party“ Stockmanova domu. Domácí paní připravuje u bazénu maso na elektrickém grilu, Stockmann se syny přichází z golfu, obrázek jako vystřižený ze života úspěšného podnikatele. Za zády ale trčí namalovaný dům z 30. let a místní „investigativní“ novináři mají kostýmy a vybavení z přelomu 40. a 50. let minulého století. Razantní slovník ovšem vrací hru k dnešku.

Na začátku druhé poloviny jsou diváci vtaženi do děje jako účastníci veřejného shromáždění, ale rozdávané noviny jsou alibisticky norské. Jako by chyběla odvaha k opravdu dotažené aktualizaci. Není divu, protože Ibsenův text se jí vzpírá a tam, kde je jí podroben, vychází jako černobílá agitka. A nadsazené herecké prostředky jen přitvrzují ploché vyznění většiny postav.

Smysl hry je černobílý i zmatený

Problematický je v tomto smyslu Stockmann Davida Prachaře, neuvěřitelně přímočarý a naivní, jako by žil na pustém ostrově a ne uprostřed demokratické společnosti, o níž tak nepřesvědčivě horuje. Přitom herec dělá, co může, aby jeho postava nevycházela černobíle, a nachází pro ni i okamžiky hořkého prozření. Závěr ale nutí diváka k myšlence (podpořené i neobratným překladem individualistického vyznání, že nejsilnější člověk je ten, „co stojí nejvíc sám“), že Stockmann zešílel.

Na hranici karikatury se ocitají ostatní postavy s výjimkou Stockmannova bratra, z něhož Jan Hartl modeluje střídmými prostředky jednolitou figuru, s čitelným pnutím mezi její politickou a bratrskou, v Hartlově podání téměř otcovskou rolí. Pokus oživit Nepřítele lidu je záslužný, ale bohužel nepříliš účinný. Diváci se zasmějí pár replikám, které jako by vypadly z dnešního tisku, ale celkový smysl hry zůstává na jedné straně prvoplánově černobílý, na druhé zmateně zatemněný.

Henrik Ibsen: Nepřítel lidu

Režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, kostýmy Michaela Hořejší, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Kofroň.

Premiéry 26. a 27. 2. 2009 ve Stavovském divadle.