Smrt v Benátkách se na české scéně objevila v inscenaci, která je událostí sezóny.
Stejnojmennou novelu Thomase Manna, která vznikla rok před Brittenovým narozením, proslavil film Lucchina Viscontiho z roku 1971, kde se spisovatel Aschenbach stal hudebním skladatelem, zjevně pod vlivem mahlerovské inspirace Manna i Viscontiho. Britten film nikdy záměrně nespatřil, ale maherovské souvislosti, ať již v hudebním jazyce (byl velkým Mahlerovým ctitelem), či ve smyslu filozofického rozměru, jsou v jeho opeře přítomné.

Příběh stárnoucího spisovatele, který svou tvůrčí krizi řeší odjezdem do Benátek, kde nalézá novou inspiraci v nenaplněném vztahu k chlapci Tadziovi, byl Brittenovi, který sám žil s tenoristou Peterem Pearsem, blízký, nicméně ve své opeře erotickou stránku vztahu neeakcentuje a nečiní tak ani inscenace režiséra Yoshiho Oidy. Ta je především velkým podobenstvím o hledání identity, krásy, vnitřní svobody a podstaty tvorby.

Režisérova touha po maximální výrazové oproštěnosti našla svůj výraz ve scéně Thomase Schenka, která pracuje s dřevěnými rošty, vodní hladinou a horizontem, na němž voda vytváří chvějivé odlesky. Projekce moře i zrcadlení scény dotváří atmosféru okamžiku. Režisér s choreografkou Danielou Kurzovou komponuje pohyb sólistů i sboru v dokonalém souzvuku se scénou i hudbou do esteticky působivých obrazů. Nádherná práce se světlem objevuje v strohosti scénografie škálu pastelově impresionistické barevnosti, hru se siluetami a stíny.

Náročné role olbřímího monologu Aschenbacha se zhostil britský tenorista Alan Oke s pěveckou brilancí, dokonale srozumitelnou angličtinou i citovými nuancemi postavy. Zpívá tak přirozeně, jako by mluvil. Jeho herecký projev je vnějšně střízlivý, ale elektrizovaný vnitřním napětím, s nímž Aschenbach svádí svůj vnitřní boj s rostoucím okouzlením Tadziem.

Ten je v opeře obsazený tanečníkem. Ondřej Valenta typově neodpovídá křehkosti a chlapecké nevinnosti Mannova hrdiny, divák ho vnímá spíše v kontextu skotačící skupiny jeho vrstevníků, z níž se Tadzio vyděluje jen v několika klíčových momentech, což může být pro pochopení míry Aschenbachova okouzlení zavádějící.

Vynikající je britský barytonista Peter Savidge, ztělesňující v opeře hned sedm postav. Skvěle odlišuje groteskní polohu od tichého Aschenbachova dvojníka, podtrhujícího filozofický rozměr příběhu. V postavě Hlasu Apollóna podal suverénní pěvecký výkon britský kontratenorista William Towers.

Dirigent Hillary Griffith vytáhl z orchestru barevné odstíny, jimiž Britten svou posluchačsky náročnější, ale překrásnou hudbu naplnil. Nezvyklými barvami zaujme pestře obsazená sekce bicích nástrojů, ale i smyčce dosahující citlivou dynamikou, souhrou a frázováním dojmu, že hudba dýchá s pěvci. Výborný výkon podali v mnoha drobných rolích členové operního sboru, Pražského komorního sboru a externisté.

Smrt v Benátkách je inscenace, z níž si divák odnáší zážitek z krásy. V situaci, kdy se o budoucnosti Státní opery Praha vedou znepokojivé diskuse, je argumentem velké síly a přesvědčivosti o smyslu existence tohoto operního domu. Inscenace má v Praze jen čtyři reprízy (1., 4., 10. a 12. 3.), pak se přesune do Lyonu a Toronta. Nenechte si ji ujít.

Benjamin Britten: Smrt v Benátkách
Hudební nastudování a dirigent: Hilary Griffiths, režie Yoshi Oida, scéna Tom Schenk, kostýmy Richard Hudson, choreografie Daniela Kurz, světelný design Pavel Dautovský, sbormistr Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Česká premiéra 26. 2. ve Státní opeře Praha.