O čem bude vaše Smrt v Benátkách?

Chci divákům hudbou, zpěvem a tancem vyprávět příběh spisovatele Aschenbacha, který se vydal hledat osvobození od pout morálky, kultury, společenské konvence, jimiž jsme všichni svázaní. Nakonec dobrovolně volí smrt jako jedinou možnou formu svobody. Lidé se snaží osvobodit, dokud jsou ještě naživu, ale to je velice těžké.

Není to i příběh odvahy k sebepoznání?

Všichni lidé hrají role – novináře, režiséra, Japonce. Spousta lidí ve svých kostýmech umírá, ale někteří se ho ještě před smrtí zbaví a obnaží nahou pravdu lidské bytosti. A to je i příběh Aschenbacha. K tomu je samozřejmě třeba odvaha. Sami nevíte, co jste zač. Nechcete to vědět. Jen odvážní lidé se snaží porozumět tomu, kým jsou.

Pomohlo vám divadlo najít vaše vlastní já?

Určitě. Jsem hercem víc než padesát let. Hraji Hamleta, který se zlobí či pláče, ale já jako herec kontroluji svou zlost a pláč. Žijí ve mně dva lidé, ale tak je to i v životě. Co to je být hercem? Být uvnitř i vně. Herectví mi umožňuje, abych porozuměl více sám sobě a životu.

Hledáte tuto cestu k podstatě i jako režisér?

Každý umělec by měl jít cestou ne věci vršit, ale umět je odkládat. Vybírat, co je a co není důležité. Má cesta režiséra spočívá v tom, jak dosáhnout na scéně podstatného minima. Ale to platí i v životě.

Když jsem byl mladý, všechno se mi zdálo důležité. Jak stárnu, přicházím na to, že spousta věcí vůbec důležitá není. Divadlo není důležité, opera není důležitá. Důležité je poobědvat s někým, s kým si máte co říci.

Co vás čeká po Smrti v Benátkách?

Mám před sebou několik zajímavých projektů. V květnu 2010 budu režírovat Mozartovu operu Idomeneo v pražském Národním divadle. Pak, za dva tři roky bych měl inscenovat nové dílo od Michala Nymana Musikofilia.

Neměl byste chuť inscenovat také českou operu? Co třeba Janáček?

Ano, to by bylo krásné. Ale nikdo mě o to zatím nepožádal.