Strhující úvodní riffy dodal kytarista The Edge hlavně v Get On Your Boots a Stand Up Comedy, tvrdě začíná také Breathe. V poslední době se zjevně zamiloval do hard-rocku a částečně i blues-rocku a obdivuje Jimmyho Page z Led Zeppelin či Jacka Whita ze skupiny White Stripes. 

Také se poměrně hojně (na poměry U2) pouští do sól. Jedno pozvolné, jako by vzdáleně pinkfloydovské, se mu vydařilo v Moment of Surrender, kde výborně dokresluje všeobjímající náladu skladby. Jinak ale kytarová sóla nikdy nebyla a ani tentokrát nejsou silnou stránkou U2.

V baladické části desky zaujme uvolněná rytmika hymnické Moment of Surrender. Následující Unknown Caller a I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight stojí na Bonově naříkavém projevu. Album pak uzavírá tichá Bonova meditace nad válkou Cedars of Lebanon.       

No Line on the Horizon je deska, kterou stojí za to slyšet alespoň dvakrát, třikrát, nabízí řadu slušných melodií. Nejhorší, co můžete udělat, je přistupovat k ní s očekáváním, že přinese něco zvukově podobného Zooropě. Devadesátá léta se už nikdy nevrátí, a to ani na deskách U2.

U2: No Line on the Horizon, Universal 2009