Není nejspíš náhoda, že pod oběma inscenacemi je podepsán režisér Jiří Pokorný. Sám je obdařen schopností zdravě provokovat odvážnými interpretacemi i klasických látek. Připomenu jen inscenaci Fibichovy Šárky v Plzni. Byl to on, kdo do Ústí n/L přitáhl cool: Kaneovou, von Mayenburga, do Brna Ravenhilla. V duchu těchto svých vrstevníků sám napsal několik her korespondujících s jeho generací rozhněvaných třicátníků...

V předpeklí odlidštěnosti Top Dogs (Špičkoví psi) Urse Widmera i Schimmelpfennigova Push up 1 - 3 (nejedná se o slovní spojení vyjadřující dnes většinou podpírání ňader, nýbrž o zvedání se v kariéře) mají společné téma: Člověk uprostřed destruovaných tradičních vztahů v rodině i v zaměstnání, deprimovaný a rozvrácený globalizačními traumaty posílajícími hominidní společenství do pekel odlidštěnosti, přibližující lidstvo k dobře fungujícímu strojovému parku. Top Dogs zastihují jedince z onoho soustrojí vyřazené, při pokusu jejich nervovou tkáň promazat, aby bylo možné znovu ho před sešrotováním vytěžit.

Push up, inscenačně vděčnější, zastihuje "nového člověka" na vzestupu, při honbě za kariérou, při výběrovém řízení na dobře placené vedoucí místo v kontinentální pobočce globálně rozprostřeného podniku. Je třeba potlačit v sobě zbytky lidskosti, vyhovět normě. Jen kdesi v podvěsku mozkovém při vnitřních monolozích hodnotících situace i soupeře odeznívají atavismy a emoce někdejšího druhu homo sapiens. Na léčbu divadlo nestačí V Push up 1 - 3 učinil Pokorný ve výkladu takového tématu značný krok kupředu. Zajisté také proto, že Divadlo Na zábradlí je nepoměrně lépe vybaveno herecky. V jednotlivých epizodách tří příběhů doslova září Jiří Ornest, Pavel Liška, Marie Spurná, Magdaléna Sidonová, David Švehlík, Kristina Maděričová a Jorga Kotrbová. Jsou to scény k uvolnění našich stresů. Jejich varovné signály nesměřují do prázdná i když na léčbu divadlo nestačí.