Pracujete při kreslení a malování s modelkami, nebo tak jako mnozí klasikové moderního umění typu Bacona s fotografiemi aktů?

Ani modelky, ani fotografie. Já ctím starou akademickou zásadu, že kreslit se má podle starých mistrů. Nejraději mám z tohoto hlediska pařížský Louvre. Vezmu si skicák a kreslím si tu celé figury, nohy a ruce. Třeba naprosto úžasný je cyklus pro Marii Medicejskou, který namaloval Petr Paul Rubens. Všem radím: to je nejlepší škola, jak malovat lidské nohy.

Malujete někdy i přímo na plátno? Většina vystavených obrazů vypadá, že vznikly velice spontánně a živelně.

V dějinách malby jsou dvě tendence. Staří Benátčané malovali přímo na plátno, staří Florenťané si dopředu dělali pečlivé kresby. Já jsem založením Florenťan. Dělám tisíce kreseb a pak se z těch kreseb zrodí obrazy. To je metoda mojí práce, jinou neznám a ani nezkouším. Vždy se rozhoduji, a to je i dost utrpení, kterou z těch kreseb vlastně využiji k malování.

Jiří Načeradský:. Jiří Načeradskýfoto: Právo/Archiv

Objevil jste někdy padělky svých obrazů?

Ano, ale nebyly nijak povedené. Občas mne kontaktuje nějaký sběratel s tím, že chce potvrdit pravost mého obrazu.

Francie je vaším druhým domovem. Jak se to stalo, že jste si Paříž tak zamiloval?

Koncem srpna 1968 jsem vyrazil do New Yorku. Zastávku jsem si naplánoval v Paříži a ta mě tak zaujala, že už jsem tam zůstal a dál letadlem nepokračoval. I ženy na obrazech, co právě vystavuji, v tom hrály svoji roli. Potkal jsem ve Francii ženu a narodilo se nám dítě. Vrátili jsme se do Čech a do Paříže jsme se chtěli vrátit. Ale s normalizací spadla klec a já pak už nemohl ani do Drážďan.

Na vašich obrazech je vidět na jedné straně respekt ke starým mistrům a na druhé inspirace komiksem a světem Walta Disneye. Jak lze tyto dva světy skloubit dohromady?

Staří mistři mě zajímali odmala. Melantrich vydával kdysi časopis Pramen zábavy a poučení a tam vycházely vynikající reprodukce obrazů ze světových obrazáren. Sbíral jsem je a možná i to rozhodlo o mém povolání malíře. Ale jsem odchovanec nové figurace a to je vlastně evropská varianta pop-artu, který se komiksem a groteskou vždy inspiroval. Teď mě fascinují třeba televizní Simpsonovi. Ty jejich barevné postavičky, to je přece úžasné výtvarné dílo! Ale stejně tak jsem zaujat tím, když nyní v Anglii objevili úplně neznámého Tiziana.