Po absolvování herectví na brněnské JAMU působil v Českém Těšíně, Opavě a Ostravě, od roku 1961 v pražském Národním divadle, kde hrál v klasickém i soudobém repertoáru. Nebyly to většinou role titulní, ale každou z nich dokázal ozvláštnit precizní individuální charakteristikou (Vajnonen z Višněvského Optimistické tragédie, Vrchlického a Fibichův Myrtilos, Brechtův Ernesto Roma ze Zadržitelného vzestupu Artura Uie, Otec z Rojasovy Celestiny).

Když po třiceti letech z Národního odešel, stal se vyhledávaným hercem postav, v nichž naplno rozžil svůj bohatý, fantazií obdařený vnitřní svět. Fernando Krapp z Dorstovy hry zahájil obapolně inspirativní pětiletou spolupráci s režisérem Petrem Léblem v Divadle Na zábradlí, s mladou generací si výborně rozumí ve Spolku Kašpar, je pravidelným hostem Činoherního klubu a občas hostuje i mimo Prahu.

Odchod do svobodného povolání mu pomohl takzvaně chytit druhý herecký dech. Díky své mistrné práci s jazykem a umění přednesu je ceněným rozhlasovým interpretem, film a televize mu přinesly role intelektuálů, lékařů i podivínů (Lev Tolstoj, Knoflíkáři). Sedmdesátka není pro Navrátila důvodem k odpočinku, ale k zastávce uprostřed běhu.