Článek
Na tuhle otázku nikdy nedokážu odpovědět, jelikož to, že hrajeme, je přirozená věc. Cítíme se být silní. Když jsme byli malí, chtěli jsme dělat hudbu pro radost. Vyrůstal jsem na jazzu a zpíval soprán v kostelním sboru.
Když přišlo blues, což je velmi jednoduchá muzika, začali jsme zakládat kapely. Šest až deset kluků s podomácku vyrobenými nástroji ze všech možných věcí. Byli jsme ale jen dva, kteří hudbu cítili a měli smysl pro rytmus. Ostatní s námi byli kvůli pivu a holkám.
Když jsem si prošel vším, co mě formovalo, přidal jsem se k Deep Purple. Poslední věc, která mi tehdy přišla na mysl, byl komerční úspěch. Chtěl jsem se dostat do lepších a lepších kapel, o penězích jsem nepřemýšlel. Celá odměna spočívala v hudbě.
Myslíte, že mají dnešní mladé kapely stejnou motivaci?
Dříve se mě muzikanti ptali, co mají dělat, aby byli dobří. Odpovídal jsem, že musí především cvičit. Musí také spolupracovat s ostatními v kapele kvůli interakci a je rovněž nutné poslouchat své oblíbence, napodobovat je a učit se od nich.
Teprve pak najdete sami sebe a hudebně dospějete. Když se stanete slavnými, bude to fantastické, když ne, zůstane vám hudba, která bude vaším přítelem po zbytek života.
:. Zpěvák Ian Gillanfoto: PRÁVO/Aleš Honus
V současnosti se mě ale muzikanti ptají, jak se stát slavnými. Já na to, že by snad měli navštívit kadeřníka nebo zkusit najít dobrého producenta. Je to složité, změnil se celý étos. Jsou ale i výjimky. Znám kapelu, která odmítá všechny nahrávací smlouvy, protože se chce na život v šoubyznysu připravit. Je z Liverpoolu. Když jednou její členové zjistili, že na koncert přijdou lidi z nahrávací společnosti, nechali se zastoupit přáteli, kteří neuměli hrát.
V roce 2006 jste oznámil, že píšete politický thriller Wessex. Jaký je jeho osud?
Zatím jsem ho nedopsal. Mám celý příběh pohromadě, ale musím ho zformovat do slov. Psaní knihy jsem ovšem odložil, protože pracuju na něčem jiném. K Wessexu se vrátím, slibuji.
Na čem tedy pracujete?
Dělám si rešerše k literárnímu dílu svého života. Potřebuju na to hodně času, protože to vydá asi na deset knih. Je to velmi komplikované a já se snažím to napsat jednoduše, k čemuž potřebuju všechny informace. Má to co do činění s duší, bude to o cestě člověka, lidství i o rozhodnutích, která jsme jako lidé učinili před tisíci lety a která jsou předobrazem dnešní kultury. Staly se axiomy, tím, co považujeme za fakta. Ale to, co vidíme dnes, už nemusíme vidět zítra.
Kdybychom hráli podle pravidel dnešního dne, zítřka bychom se ani nemuseli dočkat. Možná tu knihu nedokončím do smrti. Proces psaní teď ale zrychluji, soustředím se na to, snažím se.
I v Česku vyšla vaše kniha Můj život s Deep Purple. Zakládají se obecně autobiografie muzikantů a kapel na pravdě?
Nezakládají, pokud pravdu bereme jako celek. Je to pouze jedna verze pravdy. Například knihy o válkách píší vítězové, což ale neznamená, že ti, kteří prohráli, jsou špatní lidé. Ve své autobiografii jsem se snažil přiznat i své chyby a slabé stránky.
Čtete biografie svých kolegů?
Ne. Obávám se, že většina knih, které čtu, je o vědě. Myslím, že věda je velmi sexy.
Jako zpěvák se umisťujete v různých anketách. Naposledy jste v anketě Planet Rocku o nejlepší rockový hlas historie skončil na čtvrtém místě za Plantem, Mercurym a Rodgersem. Kdo je podle vás nejlepším rockovým hlasem historie?
Mladý Elvis Presley. Není to jen nejlepší hlas rockové historie, je to nejlepší hlas všech dob. Sledoval jsem jednou televizi a byla tam slavná novozélandská operní pěvkyně Kiri Te Kanawa. Moderátor se jí zeptal, jaký je nejlepší hlas, který kdy slyšela. Čekal, že řekne třeba Callasová nebo Pavarottiho, ale ona bez váhání prohlásila, že Elvis. Dodala, že mnoho lidí ze světa opery si myslí totéž. Podle ní byl mladý Elvis technicky naprosto perfektní.
Co vás v poslední době zaujalo?
Je to pár let zpátky, byl jsem ve Spojených státech a opravdu mě to donutilo se hodně zamyslet. Stalo se to po hurikánu Katrina, New Orleans bylo pod vodou. Sledoval jsem televizi a novinářka na CNN Amerika mluvila se ženou, která byla neuvěřitelně obézní. Kdyby upadla do hibernace, mohla by z toho tuku žít dva nebo tři roky. Stěžovala si, že se vláda nestará o chudé a myslí jen na bohaté.
Prý: „My jsme tak chudí, nic tu nemáme. Třeba žena, co bydlí dole v naší ulici, je tak chudá. Má pouze jednu televizi!“ Ubohá paní měla jen jedinou televizi. Je to opravdu chudoba? Neřekl bych. Byl jsem v Kalkatě, v Africe, den po velkých zemětřeseních jsem byl v Arménii. Navštívil jsem většinu zemí světa.
Ta reportáž mě donutila přemýšlet o tom, jak v této době, metaforicky řečeno, každý jen tloustne. V hlavě, mozku, materialisticky... Je dobré, když ta bublina občas praskne a lidé najednou musí někam dojít pěšky.
Účastníte se charitativních akcí?
Dřív jsem se jich účastnil, ale přestal jsem. Takřka všechny velké charitativní organizace jsou zkorumpované. Lidé mají dobrou vůli, posílají jim peníze a výsledek je nula. V Anglii jsme jednou uspořádali charitativní koncert s výtěžkem pro dětskou charitu. Nebudu ji jmenovat, asi by mě zažalovala. Dali jsme jí ale všechno, nikdo, kdo se na tom koncertu podílel, nedostal zaplaceno. Mělo to jít na podporu dětského rádia v nemocnici. Vydělali jsme asi šest tisíc liber.
Po koncertě jsme přišli do zákulisí a stůl přetékal uzeným lososem a šampaňským. Tehdy jsem si myslel, že to zaplatil nějaký sponzor. Rok jsme pak o akci neslyšeli, ale poté mi volal manažer s tím, že nám z té nemocnice poslali mail. Stálo v něm, že právě obdrželi šek na 250 liber, děkují nám za ně, a že se stále pokoušejí sehnat na projekt další peníze, takže jestli bychom jim někdy ještě mohli pomoci... Dostalo se k nim méně než pět procent výtěžku z našeho koncertu.
Vím, že takhle to chodí ve většině velkých charit. Od té doby pomáháme zásadně přímo. Dáváme peníze těm lidem, kteří je potřebují. Sice za to nejsou daňové úlevy, ale aspoň se to dostane k potřebným.