Článek
„Jsme socialisté,“ cituje manželův projev z roku 1971, „usilujeme o svobodnou společnost; nejdůležitější je osvobození od vykořisťování člověka člověkem v ekonomických strukturách, a toto osvobození se rozvíjí, mimo jiné, prostřednictvím kultury.“
Připomíná pochopitelně i rok 1981, kdy byl manžel zvolen francouzským prezidentem, jímž zůstal až do roku 1995. Pompéznost prostředí prezidentského paláce, ztráta soukromí i svěrací kazajka protokolu ji přiměly k rozhodnutí, stát se mluvčím těch, kdo nebývají slyšet, nebo kterých se málokdo ptá na názor.
Možná že se rodilo ze zážitků útlého dětství. Jako dcera bytostného socialisty, bezvěrce, se na škole stala terčem bigotní katoličky, která jí programově vytěsňovala z dětského kolektivu. Nemohla dostat běžné laskominy jako odměnu za splněný úkol, malinové bonbony, které se rozhodla vzít si sama.
Nespravedlnost Mitterrandovou vždy pálila
Zkušenosti ze světa „velké“ politiky získala už dávno, Mitterrand byl po válce přece ministrem pro francouzská zámořská území, v polovině 50. let pak ministrem vnitra a spravedlnosti.
Svěřuje se, že jako žena, i když byla už matkou dvou dětí, dospěla v roce 1959, bylo jí pětatřicet. Vypukla aféra Mitterrand-Pesquet, kdy byl manžel nařčen z nečestného jednání. Přátelé se od nich začali odvracet, ne však ti z odboje. Důvěra, která se zrodila v nejtěžších okamžicích, vytrvala.
Mitterrandová vzpomíná i na pomoc lidem z Chile, po Pinochetově puči, v Nicaragui i Mexiku, na setkání v USA, kdy prolamovala tabu a zmiňovala se o Kubě. Ve vzpomínkách mluví i o smyslu humanitární organizace a nadace, které vede. Pochopitelnější je tak její rozhodnutí z ledna 2008, kdy v dražbě prodala předměty z manželova života včetně prezidentských darů, trepek či lahví z jeho vinného sklepa.
Daniele Mitterrandová: Kniha mých vzpomínek
Víkend, přeložila Anna Štorkánová, 383 stran, 339 Kč