V New Yorku vytvořil kultovní umělecko-společenské hnízdo (či líheň) zvané Factory, kde se pořádaly nejdivočejší večírky i vznikala ikonická díla moderní éry – pestrobarevné sítotisky Marilyn Monroe, obrazy Cambellových polévek, komiksoví hrdinové... Warhol byl však také náruživým filmařem.

V 60. letech se chopil 16mm kamery a začal zachycovat drobné krásy zdánlivě obyčejných situací, které postupně rozvíjel v úctyhodně dlouhé, několikahodinové experimentální opusy. A právě dvacet černobílých němých snímků z „květinových šedesátek“ se představuje v pražské Galerii Rudolfinum. Expozice s názvem Andy Warhol: Motion Pictures je tu k vidění do 5. dubna.

Andy Warhol na archivním snímku vpravo. :.Andy Warhol na archivním snímku. Foto: ©2009 The Andy Warhol Museum, Pittsburgh, PA, a museum of Carnegie Institute. All rights reserved.

„Tyto filmy jsou velmi důležitou částí Warholova díla, která je udělána a viděna z pozice vizuálního umělce, což znamená, že Warhol vychází z estetiky obrazu, nikoli z estetiky kinematografie,“ řekl Právu ředitel galerie Petr Nedoma. Délka snímků se pohybuje od několika minut (tzv. Screen Tests/kamerové zkoušky) až po několik hodin. Prezentují se v digitální verzi na obřích plochých obrazovkách, černě orámovaných.

Dvě desítky filmů v Praze

Americký extravagantní umělec natočil filmů stovky, do Prahy se organizátorům po tří a půlletém úsilí podařilo dostat dvě desítky.

Nechybí tak kultovní Spánek (1963), kdy sledujeme skoro pět a půl hodiny spícího básníka a Warholova přítele Johna Giorna; diváci nepřijdou ani o mírně lechtivý Polibek, který ukazuje detailní záběry láskyplných polibků různých párů (kupř. krásné Jane Holzer a Johna Palmera nebo kritika Piera Restanyho a básníka Eda Sanderse).

Na prostoru více než osmi hodin Warhol jedinečně zmapoval Empire State Building. Záběry natočil v noci na 2. června 1964 ze 41. patra budovy vydavatelství Time-Life. Původní záznam má i zkrácenou verzi, 48 minut.

„Baby“ Jane Holzer

Warhol miloval lesk a třpyt hvězdných osobností, přesto je prostřednictvích snímků ukazuje v těch nejordinérnějších situacích – bouřlivák Dennis Hopper se jen rozpačitě kouká do kamery, „Baby“ Jane Holzer si čistí zuby nebo Susan Sontagová si zkouší brýle. Vedle nich pak na stěnách „visí“ zpěvák Lou Reed v černých brýlích nebo malíř Salvador Dalí.

„Filmy jsou podstatné i tím, že ukazují to, co je obvykle přecházeno jako něco zcela banální. Zachycují důležité či méně důležité lidi, hvězdičky i velké hvězdy, které procházely slavnou Factory v New Yorku a které se před kamerou chovají mnohdy velmi nenuceně,“ říká Nedoma.

Vystavené snímky světoznámý umělec vlastně nerežíruje, nemají v sobě žádnou akci, neznají střih… Jen plynou v čase a prostoru. „Může to působit až magicky. Přispívá k tomu také to, že Warhol používá zpomalené záběry. Zvláštní také je, že někteří mají naddimenzované hlavy,“ dodává Nedoma.

Ani ve filmové tvorbě v sobě Warhol nezapře výtvarníka. Jeho záběry vykazují silnou obrazovou hodnotu, stávají se v měkkém šeru rozpohybovanými obrazy nebo fotografiemi. Součástí výstavy, kterou pořádají The Museum of Modern Art v New Yorku ve spolupráci s Andy Warhol Museum v Pittsburghu, je také doprovodný program. Kurátorem výstavy je Klaus Biesenbach, který přijede 10. února do Prahy na přednášku.


Andy Warhol:

Motion Pictures Galerie Rudolfinum, Praha, do 5. dubna