Článek
Zlatým tigrem byl v první řadě oceněn iránský dokumentárně laděný snímek Klídek, napočítej si do sedmi (Aram baš va ta haft bešmar), v němž Ramtin Lavafipoury přibližuje malé a křehké osudy lidí z jižních ostrovů země, kteří se živí drobným pašováním zboží, zatímco občas někteří z nich náhle „zmizí“.
Držitelem další ceny je Korejec YANG Ik-June, který ve svém filmu Bez dechu postupně odhaluje krutou psychologii spektakulárního, stejně jako násilnického gangstera, pohybujícího se v bludném kruhu polosvěta, kde se každá stará jizva, každá přijatá rána léčí vráceným úderem. Dosti prokombinovaný syžet nutí kriminálníka konfrontovat se s vlastním otcem. Je strašně podobným jemu samotnému, kdysi umlátil k smrti svou manželku i zavinil smrt jeho sestry. Jediným východiskem se zdá být osamocená dívka...
Pro třetí cenu si přišel jeden ze zástupců mladého tureckého filmu, který se letošní festival snažil blíže představit mezinárodnímu publiku. Necudná Rosarie (Uzak Ihtimal) Mahmuta Fazila Koskuna nahlíží soužití křesťanů a muslimů hodně nepravděpodobným příběhem milostného vzplanutí imána ke křesťanské jeptišce, která se shodou okolností stane jeho sousedem. Minimalistické, realistické vyprávění citlivě sleduje jemná gesta, prodlužující se pohledy, jejich vzájemná ustrnutí, jak opatrně dávají najevo své emoce - zakázaná jinak všemi předsudky a kulturními bariérami.
Festivalová řevnivost
Letošní soutěž ale byla o trochu méně „umělecká“ a avantgardní, jak to bývalo v Rotterdamu obvyklé. Některé filmy byly spíše úlitbou většinovému vkusu. Zdejší organizátoři by mohli vyprávět o tom, jak je svět filmových festivalů stejně nelítostný jako kterýkoliv „byznys“. Jeden požírá druhého, hrozí, soutěží, přebírá filmy, světové premiéry, hosty, distributory. A to i přesto, že máme co dělat s křehkými příběhy, lidskými dramaty, zprávami o naší Zemi či studiemi našich tužeb, které zrcadlí poslední výstřelky či plody umění světových kinematografií.
Korejský snímek Bez dechu nabídl rotterdamskému publiku studii násilnické duše jednoho gangstera. Foto International Film Festival Rotterdam.
Je to absurdní vzhledem k tomu, že právě festivaly tvoří poslední možnost distribuce pro mnoho nezávislých a odvážných filmů, které komerční trháky vytlačily z kin. Jejich vzájemná řevnivost tak jde proti smyslu celé věci a znesnadňuje kolikrát cestu zajímavých titulů k divákům v méně filmově bohatých zemí.
Festival v Rotterdamu byl ještě v nedávné době znám svým novátorstvím a odvahou, s jakou tu objevovali neznámé tváře filmu i nové krajiny na mapě kinematografie. V lidové představě se navíc o Holanďanech říká, že cestují za dalekými kontinenty či alespoň věčně bloudí... Znalci si budou pamatovat, že právě tady přišli poprvé s programem zaměřeným na Asii, zde vznikl nápad propagovat filmy začínajících režisérů a mnoho dalších věcí, které později přebíraly další festivaly. Nakonec v Rotterdamu poznal svět i naše v zahraničí dnes respektované režisérské tváře, Petra Zelenku či Bohdana Slámu.
Rotterdam v bublině
Jenže nyní se zdá, že tu už došly geniální nápady a nové koncepty. Navíc lednový Sundance film festival a únorové Berlinale jsou příliš těžkými konkurenty - zvlášť mamutí podnik v Berlíně vytlačuje rotterdamské stále více do pozice těch, jimž zůstávají oči pro pláč a kteří těžce sestavují program. Posunout soutěž více k většinovému diváku pak nebyla zrovna šťastná idea, podařilo se otrávit dost novinářů i návštěvníků.
Festival v nizozemském přístavním městě začíná bohužel žít z minulosti, z lety vypěstovaného publika, báječné atmosféry a čistého kreditu, nepošpiněném žádnými celebritami a hvězdnými manýry. Faktem zůstává, že ty nejzajímavější filmy, zařazené do letošního programu, byly všechny uvedené už jinde a že kvalita jejich premiér klesá. Nastává čas, kdy by MFF Rotterdam měl objevit hlavně ustrnulost a sebeuspokojení, v jakém se snad nachází.
