Článek
Od dětství jste se pohybovala mezi lidmi z undergroundu a disentu. Otec Andrej Krob vás zavedl do blízkosti Václava Havla, Olgy Havlové, Marty Kubišové, Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka a dalších. Ovlivnilo vás to umělecky?
Myslím si, že ano. V Praze jsem se samozřejmě zúčastňovala různých hudebních a divadelních akcí, často zakázaných, v létě jsem zase často pobývala na Hrádečku s Václavem a Olgou Havlovými. Jsou to vzpomínky, které se nedají vymazat.
Vždycky říkám, že kdybych žila v obyčejné rodině, asi bych byla normálně zpívající holka a třeba bych účinkovala v muzikálech – nevím. Takhle mám díky prostředí, v kterém jsem se pohybovala a pohybuji, trochu jiné umělecké myšlení.
Svět, ve kterém jste, je většině lidí vzdálený. Je i vám vzdálený svět s všedními problémy, v němž u nás žije převaha obyvatel?
Je pro mě těžké sžít se s tzv. normálem. Když byla v devětaosmdesátém revoluce, studovala jsem konzervatoř. Založili jsme stávkový výbor a můj manžel Jirka Bilbo Reidinger, který je psavec, nám hned napsal prohlášení a dál s námi pracoval.
S ohledem na to, v jakém prostředí jsem žila, byla revoluce přirozenou součástí mého života. Později ale přišlo zklamání. Očekávali jsme, že všechno bude skvělé a geniální, ale nenaplnilo se to.
V každém případě ve mně zůstaly určité zásady, které nechci porušovat. Mám to od táty, snažíme se je i v tomhle normálním svobodném životě dodržovat. Nemůžu se přizpůsobit něčemu, co mi není blízké. V podstatě to ale znamená, že jsem se tím pádem dostala do trošku izolovaného světa.
Jaké zásady to jsou?
Vždycky jsem si říkala, že jsem trošku podivín v tom smyslu slova, že musím dělat věci tak, aby byly ze mě. Také, že se budu k věcem kolem vyjadřovat.
V roce 2006 jsem začala dělat muziku s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem. Po čase jsem pochopila, že je to špatně. Najednou to znělo jako to, co slyším v rádiích, mělo to aranže, které jsem znala z jiných hudebních projektů. Věděla jsem, že to není ono, i když jsme to oba dělali naplno. Musela jsem mu nakonec říct, že mi to tak nevyhovuje a že věci, které spolu děláme, nefungují.
Třeba by to ale fungovalo na větší počet posluchačů.
Věděla jsem, že budu raději hrát v klubech pro padesát lidí než ve velkých sálech. Kromě toho je další z mých zásad nepodbízet se. Nejsem z těch lidí, kteří někam přijdou a tvrdí, že to, co dělají, umějí dobře. Jestliže se má tvorba někomu nelíbí, je to jeho názor. Já to ale jinak dělat nemůžu.
Takže se za lidmi z undergroundu vracíte?
Vracím, protože nemám velkou schopnost fungovat dobře v obyčejném světě. Někdy mám pocit, jestli nejsem lyrik, který vidí svět absolutně otevřeně, ale neumí hrát jeho hry a nechce se je naučit, protože mu to nejde. Když nějakou nepříjemnou hru zažiju, tak to hodně těžce nesu. Vytvářím si tedy svůj svět, svou muziku a jsem ve společnosti lidí, se kterými je mi v něm dobře.
Vaše album se jmenuje Svět podivínů. Kdo jsou ti podivínové?
Není jen mainstream a underground, je spousta světů. To podivínství se mi ale prolíná hlavně s undergroundem. Básník Ivan Magor Jirous může vypadat vulgárně, může se svlékat na veřejnosti, ale když čte své verše, cítím jeho vnitřní jemnost a otevřenost bez jakékoli slupky vůči společnosti.
On si ji za žádných okolností nevytváří. Je strašně jemná duše a zároveň člověk, který si jde za svým, ať se kolem něho děje cokoli a vyžaduje se po něm něco zcela jiného. Nejde jen o pop, ale třeba i o byrokratické věci, které po vás chtějí určitou poslušnost. Na své první album Stín jsem o tom napsala písničku Průvody klaunů. Přijde mi totiž, že být hodně otevřený se moc nenosí.
Co si myslíte o morálce?
Když jsem byla malá, Václav Havel mi vždycky říkal, abych se vzdělávala, že to budu potřebovat. Celý život se to snažím naplňovat. Morálka je slovo, které nemám moc ráda, protože jazýček vah někdy převažuje, jindy kolísá, pak je zase v klidu.
Pokud jde o politiku, souhlasím s Ivanem Medkem, který řekl, že dnešní politici přestali věci dělat pro národ, ale začali je dělat pro sebe. Snažím se na jejich hru nepřistoupit a být pořád tou samou Sylvií Krobovou. V politice, názorech, morálce a samozřejmě v muzice nebo divadle.
Pro koho své písničky píšete?
Propojuju muziku, text a zpěv tak, aby to mělo kompaktní dopad. Hrozně ráda bych, aby můj posluchač slyšel všechny ty věci najednou. Písničky nepatří jednotlivě někomu konkrétnímu. V každé z nich je ale určitý zážitek.
Skladba Sen z nové desky je například oratorium na všechny lidi, kteří tu už nejsou a které už nikdy neuvidím. V písničce Plátek růží se vyrovnávám sama se sebou a Lhář je o setkání s těmi hrami, kterým nerozumím a neumím je rozeznat. Každá písnička reaguje na konkrétní vjem nebo zážitek, který se mi stane. Nemám ale touhu se vypisovat úplně přesně.