„Myslím, že k tomu jednou muselo dojít, je to věc vývoje,“ řekl mi se smíchem po projekci pohádky Jirka Mádl.

„V našem věku (v říjnu mu bude třiadvacet – pozn. red.) není tolik rolí, které můžeme hrát. Vzhledem k tomu, že se nějakou dobu točily skoro výhradně filmy ze současnosti, potkávali jsme se všichni na hereckých konkursech na teenagery. Když se pak jednou točí pohádka, někdo musí dostat roli prince. S Terezou Voříškovou, která hraje princeznu, se známe – hráli jsme spolu v Rafťácích – a asi i proto, že už máme oba něco za sebou, padla volba na nás. Princ mě bavil, není o tolik jiný než dnešní mladí kluci,“ dodává Mádl.

A na co bude ze své princovské role nejvíc vzpomínat? Určitě na skok ze skály do jezírka v Adršpachu – trval na tom, že skočí sám, i když se trochu bojí výšek, a přesto, že kaskadéři prý reptali, že takhle přijdou o práci. „Na hodiny šermu i na střelbu ze samostřílu, na jízdu na koni i na to, jak je příjemné, když vás zachraňuje a tahá z vody krásná dívka…“

Také Tereze Voříškové se v roli princezny líbilo už proto, že režisér dopřával hercům improvizace: „Mohli jsme mít vlastní nápady, nechal nás vyřádit,“ říká spokojeně herečka.

Princezna a král

Peklo s princeznou napsal scenárista Miroslav Buberle podle vlastního námětu: „Měl jsem v hlavě Šíleně smutnou princeznu a chtěl jsem napsat něco podobného, ale bližšího současným divákům, a s originální zápletkou,“ říká Buberle.

Příběh, inspirovaný princeznou Helenou Vondráčkovou, princem Václavem Neckářem a režisérem Bořivojem Zemanem se tedy opět točí kolem dvou království, kde v jednom mají neposedného syna, v druhém mírně neposlušnou, uličnickou dceru, kterou otec král onomu princi kdysi smlouvou zaslíbil. Kdyby na svatbu nedošlo, bude válka. Jenže jak diváci pohádkáři dobře vědí, ti dva si své životní partnery chtějí vybrat sami. Zvlášť princezna vzdoruje hodně nahlas, a protože pan král má svou dcerušku tuze, tuze rád, vymyslí na její záchranu pekelnickou lest…

Scénář se zalíbil producentovi Miloslavu Šmídmajerovi, který dosud točil dokumenty a Peklo s princeznou je jeho první režie hraného filmu. „Nikdy jsem nechtěl dokumenty točit,“ odpověděl Šmídmajer na otázku, proč se rozhodl debutovat právě pohádkou.

„Jenže jsem natočil první z filmů o Miloši Formanovi, pak další o Theodoru Pištěkovi, Miroslavu Horníčkovi, Adrianě Sklenaříkové, Magdaleně Kožené či Lucii Bílé, zkrátka než jsem se vrátil na kolej, po níž jsem chtěl jet, trvalo to trochu déle.“ Forman si v pohádce také zahrál – maličkou roli ospalého strážce pekla. „Neznám nikoho, kdo by spal tak rád jako Miloš Forman, takže tu roli prostě zahrát musel,“ řekl k tomu Šmídmajer.

Přetlak z čurdy

Obsazení hereckých rodin nabídl Šmídmajer výborným hercům – princeznina ovdovělého otce hraje Petr Nárožný, princovy rodiče Zlata Adamovská a Václav Postránecký. A jak rodiny fungovaly?

„Mám od prvního filmu štěstí na starší kolegy,“ říká Jiří Mádl a dodává: „Nikdy na mě nikdo z nich nebyl nepříjemný, spíš mi poradí. Tady mě třeba Zlata Adamovská učila, jak pořádně mluvit: Počkej si, nespěchej s tou větou, až vstaneš, bude ti líp rozumět.“

Petr Nárožný podle Šmídmajera sice brblal, když se mu něco nezdálo, ale na druhou stranu „občas přijde s fórem, který rádi vezmeme. Václav Postránecký byl výtečně naladěný celou dobu, hýřil humorem. A Zlata Adamovská je,máma‘ celého projektu, která hned pozná, když něco nesedí – byla zároveň tak trochu dramaturg.“

Tereza Voříšková zase vzpomíná na setkání s doyenem hereckého týmu, třiaosmdesátileým Janem Skopečkem, který hraje králova rádce. „I když třeba stáli s Miroslavem Táborským na scéně v druhé linii za námi, byli tak vtipní, že mě to pořád bavilo a měla jsem co dělat, abych se nesmála nahlas,“ řekla Voříšková.

„Je ohromné, že pan Skopeček má přes svůj věk pořád to, čemu se mezi herci řík,přetlak z čurdy‘, to znamená, že když nemáte v roli text, sami si ho vymyslíte, a pak se použije nebo ne,“ dodal k tomu Táborský. Šmídmajer připouští, že takových improvizovaných etud „vzadu“ natočili spoustu. „Jenže většinou se musí vyhodit, protože by brzdily děj, který nesmí moc odbočovat, byť by to bylo sebevtipnější.“