Svou nejnovější knihu jste nazval Cesty za nadějí. Co je onou nadějí?

Nikdo neví, co je naděje. Nikdy nevysvětlíme přesně, co to je, ale stejně pro každou společnost, pro každého člověka, který má cit, svědomí a záleží mu na tom, jak žije, je důležité, aby za ní šel.

Je to naděje, že v sobě potlačíme hloupost, sobeckost, zlobu a dokážeme si podat ruce. Řekneme si: jsme tady všichni na malinkou chvíli, je to strašně krátká cesta. Říkají, že jsem Don Quijote. Snažím se podle toho žít. Nejsem bez chyb, měl jsem pěkně ostrej život. A řídím se zásadou: nikoli výsměch, ale úsměv. Nic není zlejšího než výsměch člověka člověku, znevažování.

Stala se určitým předělem ve vašem optimismu chvíle, kdy vám vynechalo srdce? Mám za to, že jste musel být vtipálkem odmala.

Ve škole jsem vtipnej vůbec nebyl. Od čtyř let, co mě vychovával a vodil do lesa herec Míla Besser, jsem byl vážnej. Sestru maminky Marii zabili střelou dum dum SS z jedoucího vozu v květnovém povstání v Praze na náměstí Republiky, strejda Antonín Fousek, hudebník, zahynul v Mauthausenu.

Po tátovi pocházím z Kladna, ale vychovávala mě babička z Nemanic u Českých Budějovic. Ta mě vodila po kostelech, takže se ve mně tlouklo revoluční Kladno, táta byl přesvědčený, že všichni na světě budou bratři, kamarádi. I když jsem vlastně boural, co on stavěl, tak jsem měl v sobě stejnou lásku k člověku jako on. Ale řekl jsem si, že nikdy nepůjdu se žádnou politickou stranou, každá strana je stejnokroj, ale že nemůžu být lhostejný.

Co jste jako kluk četl?

Zatímco ostatní četli Jiráska, já Dostojevského, Emila Zolu, Jacka Londona, Ernesta Setona, prokleté básníky. Inklinoval jsem spíš k vážnosti, k tragédiím, ale abych to zakryl, znevažoval jsem to. Když člověk ukáže srdce na dlani, že je citlivej, tak je zranitelnej.

Teprve časem, když jsem začal boxovat za Kladno a dělat fotografie, jsem si uvědomoval, že smích a pláč chodí světem pospolu. Že není možná jenom jedna poloha, a najednou jsem viděl, jak důležitý je humor. Kde se lidi smějou, tam se nestřílí, tam jsou k sobě na chvíli lepší, vstřícnější. Je mi lhostejné, jestli mi říkají bavič nebo kašpar. Ti, co nás otravujou, to jsou traviči, já jsem bavič.

V knížkách se lidi vidí, že nejste „jen“ bavič.

Je tam trochu sarkasmu, ale i hlubší vážnost. Nechci nikomu ublížit, mým cílem je smír a vycházet s lidmi. Hloupým, kteří jsou zlí, se zkrátka vyhýbám, protože jsou neporazitelní. Rozhodně chci ukázat, že nejsem servilní. Mám rád lidi, kteří něco dokážou a nezdůrazňují to. Zajímá mě odvedená práce.

Nemoc mi pomohla. Byl jsem hořkej i politicky jednostrannej. Nechci plakat. Štve mě stáří, že mi roky přibývají, v březnu v Semaforu oslavím sedmdesátku. Ale nechci, abych nadával na všechno. To bych ubližoval i sobě. Lidem se nestýská po starých režimech, ale po mládí.

Jiří Votoček nyní vydal CD, kde nazpíval vaši písničku Píseň naděje, hudbu napsal Pavel Skalický. O čem to je?

To je právě ono: Nevzdávej boj a dál jdi dál, odejde smutek, zmizí žal. Jen v tísni poznáš člověka, co pomáhá a nečeká. Hlavní je žít a dál se rvát, neztrácet víru a dál mít rád svět, který často zraní nás a vzápětí je plný krás. Pomáhej těm, co nemohou, pomáhej těm, co v nouzi jsou. Jednou tou cestou půjdeš sám na věčné cestě ke hvězdám.

Jak jste k tomu došel?

Byl jsem dělník. Když jsem odešel v osmašedesátém ze spojených oceláren, napsali mi do posudku: nebrat do kultury. Už v ocelárnách jsem boxoval, byl jsem dvakrát přeborníkem Středočeského kraje.

V roce 1962 jsem se dostal do finále mezi osm lidí v Československu, i když jsem ve druhém kole propadl na stůl rozhodčích. Prohrál jsem s mistrem republiky Kovačičem. Uč se prohrávat, říkal jsem si. Fotil jsem. Měl jsem ženu, kterou jsem znal od třinácti a půl roku, a jsem s ní dodnes. Snažil jsem se být objektivní. Začal jsem se ptát: co budeš psát, Fousku? Nejsem filozof, ani bůhvíjakej spisovatel, moje knihy jsou zápisníky života.Moje pořady se jmenují Nemám čas lhát.

Největší naše nebezpečí je ješitnost, hloupost a pýcha. Ve starém Řecku byla považována za nejhorší vlastnost. Jakmile se člověk začne povyšovat nad ostatní a myslet si něco, co není, je to hanba. My Češi máme v sobě strašnou vlastnost, že zesměšňujeme úplně všechno. Výsměch je ošklivá věc.

Do smrti bolí, když zraníš výsměchem a pohrdáním. Zabije se moře talentů a moře krásných květin nevyroste.