Vyprávějí o něm jak editoři Jiří Holý a Vladimír Justl, tak jeho spolupracovníci a obdivovatelé. Třeba Zdeněk Štěpánek, který s ním prožil legionářskou a zvláště sibiřskou anabázi, nebo Viktor Fischl, svědek jeho druhého exilu, kdy během druhé světové války Langer působil jako lékař v čs. zahraniční armádě. Znějí vzpomínky na jeho hry Periferie, Velbloud uchem jehly a další.

Přítel Karla Čapka

„František nechodil k Čapkovi jenom jako pátečník, ale i jako nejbližší přítel,“ promlouvá v knize Olga Scheinpflugová, manželka Karla Čapka.

„Věděl, že je Karel sám, a tak k němu často zaskočil na kus řeči. Věděli jsme, jak se František radoval z každé Karlovy režie i nové knihy, a Čapek zase nezapomněl přejícně sdělit, že má František někde ve světě svou premiéru. František Langer mu byl blízký svou lékařinou, literaturou a vojáctvím, to poslední Čapka mužsky zajímalo, byl to svět zkušeností, který mu jeho nemoc zabránila poznat.“

Milovník divadla

Jan Werich se zase vyslovil po Langrově smrti a jeho slova, i když je tak jistě nemyslel, se ukazují jako prorocká: „Musel platit daň za to, že ho dějiny naší kultury postavily blízko ke jménu T. G. Masaryka a Čapka. Proto se jeho hry nehrály a netiskly se. My přece se umíme vypořádat hlavně s minulostí. Na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly. Prezidenti nebyli, knihy nebyly napsány. I usmyslelo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval.“

Werich s nostalgií vzpomíná, jak Langer nevynechal jedinou divadelní premiéru. Smál se mu proto. „Odvětil, že i ve špatném divadle je poučení pro dramatika, a dodal, že má divadlo rád. A kdo má rád, umí odpustit.“

František Langer: Slovem i obrazem

Akropolis a Nadační fond F. Langra, 232 stran, 250 Kč