Jak vznikla myšlenka velké monumentální sochy Jana Palacha?

Znali jsme se s Andrásem Beckem z Paříže, kde jsme oba byli dlouhá léta v emigraci. Navštěvoval jsem ho pravidelně v ateliéru, takže jsem byl u toho, když se dozvěděl z francouzského tisku a televize o heroické smrti Palacha a začal dělat první skici budoucí velké sochy.

Téma se nás obou dotklo. Pamatovali jsme si události v Maďarsku v roce 1956, kdy do naší země vtrhly sovětské tanky, a oba jsme ve Francii vzpomínali na ty chvíle absolutní bezmoci a pocitu nebývalé zvůle. Proto nás Palachův čin tak silně oslovil.

Třímetrová socha Jana Palacha, to není nějaké privátní komorní dílo, ale skutečný pomník. Byla to zakázka, nebo výsledek obecného společenského zadání?

Zcela od počátku šlo o spontánní iniciativu Andráse Becka. Vše udělal bez nároků na osobní slávu nebo autorský honorář. Tu sochu měl dlouho ve svém ateliéru jako memento.

Po jeho smrti v roce 1985 se dostala jako sádrový odlitek do městského muzea v Melunu kousek od Paříže. Kdysi tu měl svůj ateliér i slavný Rodin. Muzeum má víc Beckových plastik a tahle patří mezi nejpůsobivější právě proto, že je tak osobní.

Zaujala vás myšlenka umístit sochu v Mělníce, kde Palach navštěvoval gymnázium?

Beck vůbec neměl konkrétní představu, kam by plastika měla přijít. Snil o jejím odlití do bronzu a vystavení na veřejném místě. Chtěl, aby byl Palach všelidským symbolem nejvyšší oběti duše, srdce i těla, jakou může mladý člověk přinést.

Od Mělníka je to gesto, z něhož by měl Beck obrovskou radost. Odlitek dělal pan Clementi ve Francii, který byl Beckovým dlouholetým spolupracovníkem, takže s velkým citem i zručností dostal sochu do té podoby, jak by si její tvůrce přál.