Asi bych přispěchala do galerie, jako třeba ministr dopravy na místo srážky vlaků. Ovšem, v prázdné Špálovce dochází dne 28. ledna už k třetímu bouřlivému mítinku umělců (druhý se konal v Paláci Adria, protože pronajímatel Nadace Český fond umění, ač dostal zaplaceno, nařídil galerii pondělní volno) a zjevně nehrozí, že by někdo z vyšších politicko-kulturních činitelů do diskuse zasáhl.

Primátor města Prahy má jiné starosti, než se starat o to, kdo koho v galeriích střídá. Ostatně, na věci kultury má radního, který se jeví být spíše zastáncem turistického ruchu než současného umění. Kdyby šlo alespoň o památkovou budovu, daly by se úřady do pohybu, ale avantgarda nikoho nezajímá.

Pan ministr zase nemůže zasahovat do kompetencí Nadace Český fond umění (ČFU), ačkoli ví, že v jejím držení padá jedna dobrá galerie za druhou, neboť ji chrání tzv. nadační zákon. Tento zákon je stvořen jakoby jen pro slušné nadace. Stanoví sice, že nadace v důsledku svého poslání nesmějí podnikat, ale když si to příkladně Nadace ČFU vyloží jinak a inkasováním pronájmů od umělců podniká na jejich úkor, není kdo by ji potrestal, s výjimkou soudů.

Zákon také stanoví, že správní rada nadací se musí v určitých intervalech obměňovat volbami, ale když si nadace sama upraví volební řád a dá změny zavčas do stanov, může tam její rada sedět doživotně. Proto také v Nadaci ČFU rozhoduje o osudu galerií správní rada plná důchodců, a ředitelka této nadace, s kvalifikací účetní a daňové poradkyně, jen galerie odstraňuje a maže tak dějiny 20.století.

Umělci tentokrát pochopili, že po likvidaci prestižní galerie Mánesa, Nové síně, bratří Čapků a jiných polozapomenutých, je Špálova galerie už jejich poslední šancí. Nadace ČFU v ní nadále hodlá inkasovat 80 tisíc (v Mánesu je to zhruba čtvrt milionu) korun jako měsíční pronájem vystavovateli. Kdo je má, nechť přijde, i kdyby neuměl malovat. Kvalita umění totiž Nadaci ČFU nezajímá, hlásá, že co člověk, to právo na jiný názor, a nic víc.

Samotné dějiny, odborná či výběrová řízení, zákon trhu nebo mediální popularita tím se Nadace ČFU nezatěžuje, takhle je to jednodušší. Takto lze také prospět především sám sobě a kšeft s galerií na Národní třídě, za stávajícího nezájmu Prahy 1, za to určitě stojí.

Umělci a studenti však nadaci, která má pro umění význam nulový, a namísto existenční pomoci je ještě poškozuje, k ničemu nepotřebují. Špálovku naopak potřebují, její neziskový existenční statut je důležitý na cestě od malých soukromých galerií k velkým muzeím. Ostatně, občanské sdružení Špálovy galerie sehnalo nakonec prostředky k zaplacení nájmu na tento rok, avšak Nadace ČFU jim odmítla smlouvu prodloužit. ¨

Pouze když městská část Prahy 1 projeví přiměřený zájem a vypoví jí samé držitelskou smlouvu, jež je pouhým formálním dědictvím z dob socialismu, situace se změní. Výtvarná obec proto žádá Prahu 1 o zásadní maličkost věnovat modernímu kulturnímu odkazu hlubší koncepční pozornost, a v souhře s magistrátem zachovat správu galerie pro účely hodnotné reprezentace města. Je lehké cokoli zbořit, ale je těžké cokoli znovu vybudovat. Hodně dlouho to také trvá, neboť ztráta zázemí a diskontinuita škodí všem novým realizacím.

Už pád historického symbolu Mánesa na úroveň bezkoncepčního výstavnictví byl otřesem pro naše kulturní sebevědomí, a pád Špálovky, s takřka stoletou tradicí špičkových výstav, k rozprodeji jejího dobrého jména, je další nedůstojnou a hanebnou vizitkou skupiny lidí, s níž by se občané tohoto města a umělci měli řádně vypořádat.