Van Gogha možná dohnal k sebevraždě jeho lékař

Sedmatřicetiletému Vincentu van Goghovi, otci moderního umění, zbývá jen pár hodin života. Proč chtěl zemřít? Jistě to asi nebudeme vědět nikdy, přesto i po téměř 120 letech vědci přicházejí s novým a překvapivým vysvětlením velké záhady van Goghovy sebevraždy.

Onoho osudného podvečera se kolem postřeleného Vincenta shromáždili jeho přátelé. S odstupem času k nim přibyl i malířův bratr Theo. První, co v podkroví Ravouxovy kavárničky v AuverssurOise na předměstí Paříže uslyšel, byl bolestný povzdech: „To se opravdu nenajde nikdo, kdo by mi rozřezal břicho a vyndal tu kulku?“ Přivolaní doktoři však byli zcela bezmocní. Nemělo ani cenu převézt těžce raněného do nemocnice. Theo tak u svého bratra prožil poslední a asi nejdelší hodiny jeho tragického života…

:.Motiv z Auvers, kde van Gogh prožil poslední týdny svého života. Repro z knihy Paola Lecaldona Vincent van Gogh II.

Nejčastěji je jeho smrt vysvětlována jako projev náhlého šílenství, kterému umělec podléhal už v Provenci. Stejně jako si v Arles v prosinci 1888 v záchvatu nepříčetnosti uřízl ucho a pak ho věnoval místní prostitutce, podobně se i v Auvers 27. července 1890 střelil pozdě odpoledne do břicha, a ne do hrudníku, jak se někdy píše.

Jo, manželka Thea van Gogha, v předmluvě k vydání Vincentových dopisů tento předpoklad jen potvrdila. „Byl dohnán k smrti ze strachu před dalším záchvatem anebo důvodem byl právě záchvat sám.“ Její tvrzení ovlivnilo většinu životopisců. Otázkou však je, co malíře k zoufalému činu vyprovokovalo, co bylo oním spouštěcím mechanismem, jenž ho přivedl do stavu, že zmáčkl spoušť. A tady se nové poznatky značně liší od starších, tradičních výkladů.

Jako nejpravděpodobnější motiv van Goghovy sebevraždy byla uváděna jeho hmotná nouze a nedostatek uznání. Než se van Gogh rozhodl stát umělcem, zkoušel různá povolání: prodejce obrazů, učitel, kazatel, knihkupec… Vždycky ztroskotal. Malířství se pro něj nakonec stalo vášní. Ale i v tomto oboru na své okolí působil jen jako netalentovaný ubožák.

Maloval v naprosté bídě, a kdyby nebylo jeho bratra Thea, který mu posílal v dopisech pravidelně malé částky peněz, asi by se své vášni nemohl nikdy věnovat naplno. Na bratrovu podporu byl Vincent naprosto a zcela odkázán. Kdyby skončila, neměl by už žádnou šanci. Klíčem k záhadné sebevraždě tedy mohly být v první řadě peníze.

V Arles na skromné bydlení a prostou stravu Gogh potřeboval čtyři franky denně, čili zhruba 120 franků měsíčně. Za desetimetrové plátno a za příslušné barvy zaplatil kolem šesti franků, větší dřevěný rám ho u truhláře přišel na 4,5 franku. Šaty stály 35 franků a šest párů ponožek čtyři franky. Vincent musel stále počítat a počítat. Byly týdny, kdy se živil jen lodními suchary, mlékem a vajíčky.

Minimálně potřeboval 2000 franků ročně, měsíčně v průměru 170 franků, což byl obnos, který mu celé roky dával jeho bratr Theo z vlastní kapsy. Vincent nevydělal ani frank. Stále věřil, že někdy něco prodá, jenže o jeho obrazy nebyl vůbec žádný zájem. Prodal jen jediný obraz, a to za zcela směšnou sumu.

Když Vincenta v květnu 1890 propustili z psychiatrického ústavu v Saint-Rémy kousek od Arles, navštívil svého bratra v Paříži a na vlastní oči se přesvědčil, že podpora, kterou od Thea týden co týden dostával, asi brzy skončí. Theo se oženil a narodil se mu syn. Se svou ženou Jo měli minimálně peněz, žili v nevyhovujících podmínkách a dítě bylo stále nemocné, což znamenalo platit lékaře…

:.Portrét doktora Gacheta, ošetřujícího lékaře Vincenta van Gogha - vlevo. Dcera doktora Gacheta Marguerite, jak ji namaloval van Gogh v červnu 1890 - vpravo. Repro z knihy Paola Lecaldona Vincent van Gogh II.

Vincent musel tušit, že Theo už asi další peníze nepošle nebo jen s velkými obtížemi. S Jo se o tom i pohádali. Situace začala být skutečně zoufalá. Byla tedy sebevražda o dva měsíce později připraveným útěkem z neřešitelné situace? Ukončil van Gogh dobrovolně svůj život, aby už nebyl obtížným břemenem pro svého bratra a jeho nově založenou rodinu? Možná…

Nicméně na život úplného chudáka byl van Gogh zvyklý. Strádání mu nevadilo. A dokonce tři dny před sebevraždou žádal Vincent bratra, aby mu sehnal další barvy. Do malování i do života měl tedy rozhodně obrovskou chuť a maloval tehdy jako o život, takže co bylo oním osudovým podnětem k zmáčknutí spouště?

Nečekanou odpověď z úplně jiného zorného úhlu nabídl americký odborník Derek Fell, který tvrdí, že k sebevraždě přivedla van Gogha láska k mladé dívce.

Fell důkladně probádal všechny známé i neznámé dokumenty. V mnohém potvrdil to, co se už vědělo, že ve vztahu k druhému pohlaví byl Vincent van Gogh stejný smolař jako v prodeji svých obrazů. Ač nesmírně toužil po založení rodiny, nenašel se prakticky nikdo, kdo s ním chtěl opravdu žít.

Nejdéle s ním vydržela prostitutka Clasina Maria Hoorniková (van Gogh jí říkal Sien), kterou potkal za pobytu v holandském Den Haagu. Ale důvodem jejího zájmu o malíře bylo, že byla nemocná, těhotná a neměla kam jít. Proto využila jeho nabídky na skromné žití v jedné domácnosti.

Ačkoliv se o její dítě Vincent obětavě staral jako o své vlastní, ačkoliv ji zahrnoval pozorností a ačkoliv se kvůli ní rozešel s rodinou i přáteli, nakonec ho Sien po roce a půl soužití opustila. Zřejmě s vědomím, že se šílencem a neúspěšným malířem se prostě nedá žít. Navíc prostituce pro ni byla obživou i koníčkem a Vincent byl žárlivý i na příležitostné zákazníky.

V sedmatřiceti letech však Vincent v Auvers-sur-Oise potkal mladou jednadvacetiletou dívku, která se do něj bezmezně a upřímně zamilovala. Jmenovala se Marguerite a byla dcerou ovdovělého psychiatra Paula Gacheta, který se o van Gogha staral jako o svého pacienta. Marguerite byla první žena, která měla o Vincenta opravdový a nezištný zájem!

Její otec měl k umělcům vřelý vztah. Doma na stěnách mu visely obrazy Pissarra, Cézanna a Renoira, sám amatérsky maloval. Dokonce některé kopie slavných postimpresionistů prý pocházejí právě od něj. Van Gogha se Gachet ujal právě na doporučení Pissarra. A Vincent mu plně důvěřoval. Namaloval dokonce dva nádherné Gachetovy portréty. Jeden z nich, vydražený v květnu 1990 za 82,5 miliónu dolarů, byl 14 let nejdražším uměleckým dílem prodaným na aukci.

Právě v doktorově domě v Auvers se Vincent poprvé setkal s Margueritou. Byla to láska na první pohled. Dívka do té doby nikoho nemilovala. A van Gogh jí nabídl, aby mu stála modelem, což jí nesmírně polichotilo… Stačilo pár týdnů, aby zahořela velkým citem. O její lásce Vincent věděl a nadšeně ji opětoval. Oba zřejmě plánovali i společný život. A van Gogh by byl asi poprvé opravdu naprosto štastný. Trávili spolu hodně času. Gachet totiž pravidelně jezdil ordinovat do Paříže.

Zjištění o vzájemné náklonnosti své jednadvacetileté dcery a sedmatřicetiletého malíře bylo pro doktora Gacheta životní pohromou. Na dceři nesmírně lpěl, znal detailně van Goghův psychický stav, věděl, že jeho porucha osobnosti je nevyléčitelná, navíc byl obeznámen s tím, že malíř díky styku s prostitutkami má problémy s pohlavními nemocemi.

Když Gachetovi jeho hospodyně Louise Chevalierová oznámila, že slečna Marguerite zcela nepochybně touží po intimním vztahu s van Goghem, byl naprosto zděšen. Doktor zprvu zprávě nechtěl vůbec věřit. Ale Chevalierová mu řekla: „Ženy, vážený pane, mají v tomto ohledu značnou intuici.“

Uchránit dceru před sedmatřicetiletým šílencem a životním zkrachovancem, to musela být Gachetova prvořadá starost. Van Gogh se najednou stal i pro něj přítěží.

Když Vincent naposledy navštívil svého doktora, což bylo dva dny před sebevraždou, vypukla mezi nimi ostrá hádka. Spor musel být nesmírně vyhrocený, protože van Gogh v domě ohrožoval Gacheta revolverem. „Byli jsme zcela šokováni a báli jsme se, že otce zabije. Prožili jsem chvíle hrozného strachu, na které nikdy nezapomeneme,“ vzpomínala později Marguerita i její bratr Paul.

:.Autoportrét s uříznutým uchem. Repro z knihy Paola Lecaldona Vincent van Gogh II.

Gachet sám vždy význam události naprosto bagatelizoval. Pokud o ní vůbec mluvil, pak tvrdil, že šlo jen o velmi malicherný spor týkající se zarámovaní jednoho obrazu. Důvod byl ale asi zcela jiný. Gachet nepochybně zakázal van Goghovi jakékoliv další schůzky se svou dcerou. A Vincenta tím dovedl na pokraj šílenství. Opět se mu hroutil svět, opět končily jeho sny. Už v Arles v podobném záchvatu malíř napadl s břitvou v ruce svého přítele Gauguina, který s ním bydlel ve Žlutém domě. Že na Gacheta nevystřelil, bylo zřejmě velké štěstí.

Velkou záhadou zůstává, proč po hádce s van Goghem nešel Gachet na policii a neoznámil, že ho jeho pacient ohrožoval nabitou zbraní, kterou má stále u sebe. On sám musel dobře vědět, čeho je rozzuřený Vincent schopen.

Kolem Gacheta je ostatně hodně záhad. Obecně je považován za obětavého dobrodince, který malíři nezištně pomáhal. Jenže strach o dceru byl zřejmě mnohem silnější. Bezpochyby Gachet dobře věděl, co a jak má učinit, aby vyprovokoval van Gogha k jednání a činům, které by ho v očích mladé Marguerity nadobro diskreditovaly. A tak se naskýtá otázka, zda šikovný psychiatr nevyvolal u Vincenta šílený záchvat zcela cíleně…

Faktem je, že sama Marguerita na osudnou hádku van Gogha se svým otcem nikdy nezapomněla. Možná že psychiatr ani nepomyslel, že by to mohlo skončit malířovou sebevraždou. Ravoux, který našel zraněného van Gogha, jako prvního lékaře přivedl k Vincentovi právě Gacheta. A očití svědkové zaznamenali prazvláštní reakci. Vincent se na doktora ani nepodíval a ani s ním nepromluvil jediné slovo. Zvláštní chování od někoho, kdo by jako pacient svému lékaři plně důvěřoval.

Gogh možná ani nechtěl zemřít. Kdyby se chtěl opravdu zabít, asi by mířil na hlavu. Střela do břicha byla možná víc manifestací než odhodláním se vším skoncovat. Když ale konzultujete tuto záležitost s psychiatry, tvrdí, že u lidí s narušenou osobností je takové zkratové jednání poměrně časté.

Derek Fell neobjevil něco zcela nového, jen oživil staré domněnky a podepřel je novými důkazy. Už francouzský avantgardní básník a divadelník Antonin Artaud tvrdil, že Vincent odešel z tohoto světa kvůli Gachetovi a prý se z malířovy korespondence dá nepřímo vyčíst, že psychiatr svého pacienta poslední dny jeho života přímo nenáviděl.

Fell cituje i názor jednoho z amerických psychiatrů: „Vincent se zřejmě v Gachetovi zcela zmýlil. Gachet se choval jako profesionál, dokud nevycítil, že Vincent představuje hrozbu pro jeho dceru. To ho vylekalo do té míry, že odložil masku hodného lékaře a dal najevo skutečné pocity, čímž Vincenta zaskočil, šokoval a zklamal, protože on ho považoval za svého bratra a přítele…“

Po osudném výstřelu žil van Gogh při plném vědomí ještě dvě noci a jeden den. Adeline Ravouxová tvrdila, že když se Vincenta ptali na důvod jeho zoufalého činu, odvětil jim jen lakonicky: „Bylo to nejlepší řešení pro všechny.“ Při pohřbu Gachet nad rakví van Gogha plakal, když před všemi říkal: „Byl to čestný muž a velký umělec. Jen dvě věci pro něj byly důležité: lidskost a umění.“ Že by upřímný projev pozdní lítosti?