Článek
Při sledování šestadvacetidílného cyklu Zlatá šedesátá, který začala Česká televize vysílat 3. ledna, vás napadne, kolik toho o Formanovi, Chytilové, Němcovi, Menzelovi aj. víme, zatímco cosi podstatného zůstává v nikdy nezacelené trhlině. Bylo to výjimečné období.
Těžko si představit, aby dnešní canneský festival zařadil tři české filmy do soutěže jako v roce 1968. Filmaři tehdy nacházeli s pomocí podobenství, perliček na dně či obyčejných lidských osudů odpovědi na nelidské šílenství doby. Vzpírali se koncepci totalitního člověka, který budoval pracovní rekordy, zpíval veselé písně a posílal lidi do kriminálu.
Až se zdá, že ještě náš současný film stále těží z těchto děl a táhne za sebou jejich dědictví jako kouli na noze. Nic nového nepřináší, jen stále další příběhy všech svérázů, pitomců a malých osudů z okolí.
Pořad plný rozhovorů, medailonů a svědectví
Pořad Zlatá šedesátá ze sobotní ČT 2 uvádí sérii svědectví, rozhovorů, medailonů, které publicista Jan Lukeš, režisér Martin Šulík a producent Čestmír Kopecký vedli obratně s pamětníky.
Jak ukázal hned první díl s Milošem Formanem, zůstává ale s podivem, jak je vzhledem ke kritické povaze 60. let nekriticky opatrná, pietní. Přibližuje historii z pohledu několika velikánů, uchovává jejich kult, kouzlo, charisma.
Do konce pořadu si uvědomíte, že nejen v tomhle cyklu, ale ani v literatuře, v akademickém prostředí nemáme nic, co by filmový zázrak nahlíželo nově, z odstupu, kriticky a neopakovalo stále jenom ony historiky. Jako by se každý bál dotknout toho mučednického pomníku a jednou provždy to vše uzavřít.