Sláva musí být za něco, jinak nevydrží a je pověstnou "patnáctiminutovkou". ZZ Top, tříčlenná kapela z amerického Houstonu, kde ji založili v roce 1970, povýšila jižanský rock na střední proud. V hudebním průmyslu je to věc záslužná, proto patří Billy Gibbons (kytara, zpěv), Dusty Hill (baskytara, zpěv) a Frank Beard (bicí) do každičké Síně slávy.

Na novince vyrukovali s tradiční výbavou, třemi zemitými akordy (jak se o nich tvrdí a oni to s gustem potvrzují) přehazovanými podle nálady. Důsledkem rošád je monotónní kolekce, kterou paradoxně táhne za ruku "nepůvodní" Tramp. ZZ Top došel dech.

Nemohou se trefit do patřičné jižanské nálady a schovávají se za laciné studiové fígle (zkreslený hlas, průběžné podivné burácení). Písničky jsou bez výjimky těžkopádné jako stařičký tank, který jede porouchaný do šrotu a moc se mu tam nechce. Teprve před branou se rozpomene na zlaté časy a vystřelí sednoucí skladbu Liquor. Jenže předtím musel projít tak hluchým místem, jako je studiová slátanina Crunchy.

ZZ Top nahráli jedno ze svých nejhorších alb. Vzhledem k tomu, že ani XXX nestálo za moc, povstaňme v soustrasti a s rukou na srdci vzpomeňme charakteristických kolekcí Tres Hombres (1973), Deguello (1979) a Eliminator (1983). V nich svět ZZ Top existuje, album Mescalero je jeho odraz ve špinavé stoce.

ZZ Top: Mescalero, BMG, 66:22