Ocenění za snímek,  který se v polovině listopadu se objeví také v českých kinech, převzal scenárista Bernd Lichtenberg, s nímž jsme hovořili.

Jak jste vzpomínal do dobu těsně před koncem NDR a socialismu ve východním bloku?

Musím předem upozornit, že nepocházím z východního Německa, narodil jsem se v Kolíně nad Rýnem, a v Berlíně, kde dnes žiju, jsem se ocitl až týden před pádem berlínské zdi. Teprve na velkých demonstracích na Alexanderplatzu jsem zažil první kontakt s východem. V té době jsem byl v podobném věku jako je hlavní hrdina filmu Alex a z dnešního pohledu mi připadá, že jak se tam lidé na ulicích loučili s epochou socialismu, já jsem se loučil s vlastním dětstvím.

Jak jste jako člověk, který vyrostl v západní Německu, dokázal napsat o východoněmecké rodině? O matce, věřící komunistce, která upadne do kómatu a po probuzení ve svobodné zemi žije díky synovi nadále v socialismu, protože se jí to ostatní bojí oznámit ze strachu o její nervy a zdraví?

Ten příběh mě napadl už v roce 1992, ale až o pět let později jsem se spojil s režisérem Wolfgangem Beckerem - oslovila mě poetika jeho staršího filmu Život, stavba povolena. Věřil jsem, že by mohl natočit dobrý film i podle mého scénáře.

Je pravda, že mi někteří lidé z počátku vyčítali, proč já, někdo, kdo pochází ze západu, píše o životě v socialismu, který na vlastní kůži nepoznal - nikdy jsem neměl ani příbuzné v NDR. Na druhou stranu původní idea filmu se zaobírala hlavně vztahem matky a syna, což je mezinárodní a univerzální téma. O všechny politické souvislosti se příběh rozrostl až poté. Chci jen s nadsázkou říct, že matka nemusela být věřící komunistka, ale třeba fanatická katolička. Zápletka by byla ve výsledku podobná.

Jaké je dnes v Německu povědomí o NDR? Vzpomínají lidé na tu dobu?

U nás existuje zvláštní fenomén, možná móda, kterou snad nechtěně pomohl vyvolat i náš film, a to je takzvaná ostalgie - tedy nostalgie po východním Německu. Lidé si kupují endérácké výrobky, v televizi běží východoněmecké pořady, alespoň ty, které příliš nevypadají jako politické agitky. Ale já k takové nostalgii moc kladný vztah nemám. A nemyslím si ani, že by náš film byl nějak příliš nostalgický.

Je dnes spojené Německo opět jedním národem?

To je velmi složitá otázka. Když v roce 1989 přišla revoluce, zdálo se mi nejdřív, že lidem jde hlavně o to, aby si polepšili, co se například životní úrovně týče. Ale postupně se ukazovalo, že existuje i nějaká touha po znovuspojení národa, kterou nemotivují jenom peníze. Nicméně bude ještě nějaký čas trvat, než se utvoří opět jeden národ, přestože už dost lidí z bývalého NDR bydlí v západní části a naopak.

Pokud si vzpomenete na svůj první příjezd do východního Berlína, na jeho kulturu a životní styl, co vás tehdy ohromilo?

Bylo toho hodně. Sám si například vzpomínám, jak jsem měl stále pocit, že je kolem nějak málo světla, než jsem pochopil, že východní část města byla méně osvětlená než západní. Když jsem později pracoval na filmu a procházel archivní televizní záznamy a pořady východoněmecké televize, bavil jsem se, pokud to tak lze říct, náramně.

Ukazovali třeba, jak Erich Honecker otevírá nějakou zahradu, ale než stačili vyjmenovat všechny jeho tituly a ocenění, byl generální tajemník už téměř na odchodu. Socialistický jazyk NDR jsem se snažil ironizovat ve filmu hlavně v komentáři, v němž třeba uslyšíte, že "jsme-na-světové-úrovni", a k tomu v televizi běží reportáž o východoněmeckém vesmírném programu. Ale chci říct, že nemám žádné předsudky vůči lidem, kteří se narodili v NDR.

Co pro vás dnes znamená komunismus? Je nebezpečný?

To si nemyslím, je už zcela jiná situace, lidé se s ním rozešli. Na druhou stranu se mi zdá, že země, jako byla třeba NDR, spadly do kapitalismu nějak příliš rychle. Jejich občané se najednou začali starat sice o to, jaké si koupí auto, ale ztratili nějakou víru, naději, že by mohli žít lépe a v lepší společnosti. Jako by si takové uvažování nemohli dovolit, třebaže každý z nás potřebuje žít s nadějemi.

Ve filmu je taková situace - Alex vysvětluje matce, že západní Němci, které mohla potkat na ulici, jsou emigranti, kterým NDR velkoryse nabídla azyl. Co byste si vy sebou vzal, kdybyste, teoreticky řečeno, emigroval ze západu do NDR?

Těžká otázka. Knihy, počítač, mohl-li bych. Asi bych musel dlouho rozmýšlet a potom i dlouho balit.