Vedle stálé instalace Idiomu v Městské knihovně v Praze vystavuje v pražské galerii DOX obrovskou zakřivenou stěnu z knih s názvem Sediment a v Bratislavě představuje projekt Introspektíva (potrvá do 8. března), v němž se divák seznámí s knihou v podobách, jaké by rozhodně nečekal.

Někteří diváci se ve vašich objektech postavených z knih, v nichž používáte důmyslný trik se zrcadly, mohou cítit nejistě, na chvíli jim vezmete půdu pod nohama. Rád lidi znepokojujete?

Souvisí to s mojí strategií, s komunikací s divákem. A to, že diváka vystavuji situaci, která je svým způsobem extrémní nebo neobvyklá, je důležité, protože mu v prvním okamžiku beru stereotyp, který si s sebou přinese. Mé práce jsou konceptem pokoušejícím se reflektovat samotnou reflexi. Umožňuje mi to dívat se na věci vícekrát a to, abych tento zvláštní pohled umožnil i divákovi, je předmětem mého zkoumání.

Hledám cesty a technická řešení, díky nimž se můj záměr zjeví i návštěvníkovi. A čím přesvědčivěji se mi to povede, tím větší bude mít možná zážitek. Když navštíví mou výstavu, vstoupí do mých prací, to, co paradoxně objeví, je sám sebe, vlastní pohled nebo zážitek, ale obohacený mou intencí. Můžu mít sice svůj záměr, ale nakonec přijde divák, a ten ho svým způsobem dotváří.

MATEJ KRÉN se narodil 20. dubna 1958 v Trenčíně, absolvoval Vysokou školu výtvarných umení v Bratislavě i AVU v Praze. V roce 1994 získal na bienále v Sao Paulu dvě prestižní ceny, o rok později byl vyznamenán hlavním oceněním v celosvětové soutěži Promotion of the Arts organizované UNESCO v Paříži. Účastnil se EXPO 2000 v Hannoveru, v roce 2004 se stal laureátem výroční Ceny Tatra banky. Krénovu tvorbu, zahrnující kromě rozměrných objektů také malbu, grafiku, film, hudbu, fotografii, přiblíží monografie, která by měla vyjít letos.

Slovenský výtvarník Matej Krénfoto: Martin Marenčin

Používáte v instalacích kamery? Občas by bylo zábavné sledovat, jak se někteří zdráhají do knižních útrob vejít.

Skryté kamery nepoužívám, ale občas se dívám na návštěvníka skrze knihu návštěv. Je to někdy jediný způsob, jak ho spatřit. A tyhle knihy mají i zvláštní kouzlo – jsou naším společným, byť virtuálním, ale autentickým setkáním, a to někdy ve formě nesrozumitelného podpisu, piktogramu, poznámek nebo stručné eseje. Postupně ty knihy sbírám a možná z nich jednou něco vytvořím.

Nosným prvkem většiny vašich děl je kniha. Vzdáváte jí tím hold?

V žádném případě to není oslava knihy. Trošku ji pro svoje cíle zneužívám a deformuji. Vyhovuje mi, že je to objekt velmi mnohovýznamový, existující hluboce v povědomí lidí, a je spojený s různorodými asociacemi.

Problémy, které mě zajímají, leží jakoby někde jinde a já je jen vyjadřuji metaforou a podobenstvím právě pomocí knihy. A to, že pracuji s knihami, časopisy nebo novinami, je důležité, protože svět se nám pak jeví i jiným způsobem a my máme možnost ho vnímat, akceptovat a vyrovnávat se s ním jaksi znásobeně, intenzivněji.

Vedle tradičního papírového média pracujete s moderními technologiemi. Co vás na nich láká?

Zajímají mě spíš v kontextu s tím starým. Například virtuální realita je technologicky úplně nová možnost a současně svou koncepcí velmi stará. Touha člověka vniknout do jiného světa, který není z hmotného staviva, je tady snad od nepaměti. Na druhou stranu ale nevím, jakým způsobem se dnes všudypřítomnosti techniky a technologie vyhnout.

Často se sám sebe ptám, kde dnes končí technická možnost a kde začíná tvořivost. Ne vždy se přece vše musí opět vymyslet od úplného začátku, někdy je zajímavější to, co k již existujícímu domyslíte. Tam někde pravděpodobně leží membrána tvořivého přístupu ke světu.

Jenže ta membrána je stále hůř čitelná.

Fascinuje mě počítač právě proto, že je to jeden neuvěřitelný kosmos nápadů. Každá součástka byla vymyšlena, mnohokrát otestována, tisíckrát se přitom spletli, než dospěli k výsledku. Když si sednu k počítači, používám neuvěřitelné množství nápadů a zkušeností už jen tím, že jednou kliknu na myš.

A z jistého pohledu už jen to jediné kliknutí na myš je jedno obrovské společné dílo. Na druhou stranu je to banalita. Nedá se kupříkladu jen kliknout a říct, že teď jsem vytvořil originální umělecké dílo. Pro umělce vznikají díky novým technologiím jiné výzvy, ale zároveň opět nevyhnutelnost meditace nad tím, jaké to je tvořit ve světě, kde existuje už tolik invenčních polotovarů. Tedy opět nová recyklace staré otázky: Jaká je dnes úloha umělce?

A jaká je?

Možná by měl být umělec jakýmsi průvodcem lidí naším světem, zkoušet jim otevřít na chvíli oči k jeho osobitému vidění, nebo by měl alespoň k takovému pohledu svádět. Je to na jedné straně fascinující, na té druhé nebezpečné. Lhostejnost je ale falešná a utlumující.