Jak se navrhuje projekt na Velké egyptské muzeum z Prahy, kde není ani Nil, ani poušť, ani pyramidy a i umělecká tradice je tady vlastně jiná?

Soutěžní podmínky tvoří obsáhlou tlustou knihu. Jsou tak přehledně udělané, že se s místem i terénem velmi detailně seznámíte, i když budete na opačném konci zeměkoule. Že nejste místní, vás moc neovlivní. Ani vám to nepomáhá, ani vás to ve fantazii od ničeho neosvobozuje. Snažili jsme se být tolerantní k okolnímu prostředí. Naším záměrem nebylo navrhnout nějaký moderní konkurenční monument k velkým pyramidám, které se nacházejí v sousedství budoucího obrovského muzea.

Muzeum ve vaší představě vypadá jako nějaký průsmyk či údolí zaříznuté do povrchu pouště, kterým vede cesta ke kvetoucí oáze. Má to nějakou symboliku?

Chtěli jsme celek pojmout jako řečiště Nilu, které je nahoře úzké a dole se rozšiřuje do delty. Řeka je základní osou egyptské civilizace a života a je i ústřední myšlenkou našeho projektu. Samotné budovy muzea by byly zanořeny do terénu pouště, tak aby se vzácné archeologické předměty vrátily pod zem, kde byly i nalezeny. Světlo dovnitř pouštíme zářezy ve střeše.

A jak je řešen vnitřek, když tam vedle sebe máte mít monumentální mnohametrové sochy a kousek od nich drobné zlaté šperky.

Námi navržený jednoduchý skelet umožňuje různá prostorová řešení. Tam, kde budou pokladnice pro vzácné předměty, by měly být kompaktní místnosti se střeženými vchody, a pak jsou tu v sousedství sály pro rozměrná kamenná díla.

V Praze sídlí světoznámý egyptologický ústav. Spolupracovali jste s jeho zaměstnanci?

Projekt měl dvě fáze - první trvala asi šest týdnů a druhá od listopadu do poloviny března. Nejprve jsme si všechno dělali zcela sami. Až když jsme postoupili mezi dvacet nejúspěšnějších týmů a vypisovatel soutěže požadoval detailnější studie, obrátili jsme se na české egyptology. Pracovníci ústavu Hana Benešovská a Jaromír Krejčí nás pak v ateliéru navštěvovali dvakrát až třikrát týdně. Celkem na konečném projektu pracovalo asi padesát lidí - všichni bez nároků na honorář. Architekti, egyptologové, výtvarníci a také skupina lidí přímo z Egypta, kteří se podílejí na stavbě Alexandrijské knihovny.

Jak vidíte vaši šanci, že by se egyptská vláda nakonec rozhodla pro váš projekt, který se umístil mezi deseti nejúspěšnějšími?

Podle pravidel soutěže jsou finančně oceněny první tři projekty, které vybrala mezinárodní porota. Toto rozhodnutí však nezavazuje investora k realizaci. On si může vybrat co chce, tedy i nás. Samozřejmě bychom rádi postavili to, co jsme vymysleli. Ale nejsme lobbisté. Z Prahy těžko něco ovlivníte. Víme, že náš projekt se v Egyptě líbí. V Káhiře za námi chodili studenti architektury a tvrdili, že se v něm cítí jako doma. Asi troje arabské noviny s námi dělaly rozhovor.

A co typická česká závist?

S Martinem Roubíkem spolupracujeme a soutěžíme v Čechách už asi pět let. Postup mezi deset nejúspěšnějších týmů v soutěži na Velké egyptské muzeum je náš největší společný úspěch. A závist? Oba jsme učili v Praze na fakultě architektury. A podle nezávislé poroty patřil náš ateliér k nejlepším. Jenže nedávno se konaly konkurzy a my jsme neprošli, takže na škole už dál působit nemůžeme...