Poslední tři básně Diviš napsal ještě v den své smrti, 7. dubna 1999. Tu finální uzavřel předjímavým veršem: "Vůbec není jisto, co bude po smrti..."

Poslední básně představují Ivana Diviše v jeho suverénní poloze, do níž dozrál už v první polovině 60. let minulého století: jako nesmiřitelného litanika a polemika se současností i minulostí, jako "chrliče krve", ze kterého "valí se to na svět / silou naprosto nepotlačitelnou". Jako autora spílajícího rodné zemi i jazyku, "s kterými... nemilosrdně zúčtoval". Zároveň však jako litanika, který se stejnou mírou sarkasmu a nejistoty bilancuje vlastní život a vlastní dílo - čtenář v knize namnoze slyší básníkův "nářek nad sebou samým, / nad tím, co zkazil a co učinit mohl..."

Bohatost jazyka i forem

I v tomto svazku autor vládne neobyčejně vytříbeným citem pro spontánní využití nejširších jazykových vrstev a stylistických rovin: v jeho textech zní archaický tón stejně jako nespisovné, neslitovně expresivní a vulgární výrazy. Básník s lehkostí střídá kratší rýmované útvary (oddíl Poslední básně) s rozlehlým asociativním pásmem, titulní skladbou Consilium abeundi, která podle Diviše je "puzzle s pozadím hrůzy tohoto století". Poslední básně mají jednou charakter reálné anebo snové vzpomínky, jindy úvahy či reflexe, v zápětí podobenství nebo symbolu.

Inspirací bolest

Byla to především nepřehlušitelná vnitřní bolest, která autora pudila k poezii. Bolest z morálního a etického stavu současného světa, který tak zřídkakdy dává člověku možnost "z otroka se proměnit ve svobodnou bytost, ano, žít a být". Diviš byl skeptik, zoufalý člověk, kterému "stýská se... při pomyšlení, / že svět co znal jsem, světem mým už není, / že jsem cizincem". Ale do poslední chvíle nerezignoval. Jeho vztek a nervně rozechvělý rukopis vyjevují i svoji druhou, odvrácenou tvář. Jen málokterý autor dokázal v pokročilém věku napsat tak smyslné, živelným erotismem prostoupené verše jako Ivan Diviš v Posledních básních. Jen z málokteré knihy cítíme, jak její stránky elektrizuje "šílená touha po milování".

Ivan Diviš v řadě textů svůj skon tušil, předjímal jej, přičemž se nesnažil o nějaký definitivní soud nad sebou samým a nad svým dílem, nechtěl svoji poezii završit, raději ji ponechal otevřenou. Příliš dobře věděl, že báseň jen "přichází na tajemství upozornit", a ne jej rozkrýt. A že pokud je básníkovi dáno dopnout se absolutna, je to jen na okamžik, jenom na pouhý "zášleh / nevídané barvy, pro nějž není slov".

Ivan Diviš: Poslední básně, uspořádal, k vydání připravil a ediční poznámku napsal Jan Šulc. Klub přátel poezie, Paseka, 88 stran