Článek
Ford zemřel na komplikace způsobené cukrovkou, která ho předtím připravila o nohy. Píseň byla inspirována životem v chudinském ghettu Trench Town v Kingstonu na Jamajce.
Poprvé se objevila na Marleyho albu Natty Dread (1974), ale naprostá většina lidí zná jen pomalou koncertní verzi z pozdější kompilace Legend.
Autorství No Woman, No Cry bývá zpochybňováno, protože Marley prý věnoval práva na píseň Vincentu Fordovi proto, aby mu finančně pomohl. Jeho přítel provozoval vývařovnu pro chudé. Podle další verze napsali píseň oba ve Fordově bytě. Ford prý napsal slova a Marley melodii.
Každopádně se nahrávka stala legendou. Coververzí vznikly desítky, mezi umělci, které inspirovala, jsou např. Wyclef Jean, Blues Traveler, Joan Baez, Xavier Rudd, Jimmy Buffett, Gilberto Gil, Boney M, Rancid, Pearl Jam, Hugh Masekela, Jimmy Cliff, Pauline Black, Peter Rowan a další.
V anketě o nejlepší reggae hit, která proběhla na Novinkách v roce 2006, dostala píseň 52,45 procenta hlasů a zvítězila.
Marleyho odkaz živý i více než čtvrt století po jeho smrti
Marley zemřel na rakovinu již v roce 1981. Jeho osobitý styl vycházející z rhythm and blues a tradičního jamajského ska, si dodnes nalézá nové posluchače.
První singl Judge Not natočil Marley roku 1962 a zanedlouho potom založil skupinu The Wailing Wailers. Wailers vydali roku 1963 úspěšný singl Simmer Down, jeho věhlas ale nepřekročil hranice Jamajky.
Začátkem 70. let, po setkání s Chrisem Blackwellem z Island Records, prorazil Marley v západním světě. Roku 1973 vyšly na albu Burnin geniální hity I Shot the Sheriff a Get Up Stand Up. Pak následovaly další: Exodus, Jammin, No Woman No Cry...