Jeden román ročně - to je v kraji poněkud neobvyklé tempo. To píšete ještě pořád ze vzteku nad stavem věcí veřejných, jak jste na začátku kariéry prohlašoval, anebo je to tvůrčím přetlakem?

Spíš to druhé. Chtěl jsem napsat román o lásce a snad se mi povedl. Netuším, jak bych se musel zachovat třeba na volné noze, protože píšící autor se pokaždé dostane do určitého mentálního i citového rauše a dost dobře nelze působit na dvou frontách současně... Sázím spíš na dlouhodobé rozpoložení, jaké zažívají malíři: růžové, modré, žluté období. Proč by něco podobného nemohli zažívat spisovatelé a psát knížky, které se sobě sice formálně nebo námětově podobají, a přitom je každá úplně jiná?

Co může říct současnosti gotický román, prapůvodně anglický žánr minulých staletí, který se ve vašich knihách více či méně stále objevuje?

To záleží na čtenářích a hlavně na kritice, ale pro mě je to způsob vyjádření, možnost se vyslovit pomocí romantiky i hrůzostrašnosti. Byl jsem vždycky na obojí, tahle vypjatost je někde ve mně. Zároveň je to maska. Mluvit o sobě přímo nedovedu, taky bych tím rozhodně nechtěl nikoho obtěžovat, takže hledám pro své vyprávění formu, která mi vyhovuje. Takovou škrabošku, která bývá mnohdy zamračená, nešťastná, rozzuřená nebo zoufalá, aby pasovala k mému vidění světa.

Čím se v něm vyznačuje Urbanovo "červené" období?

Možná to, k čemu jsem vždycky podvědomě tíhl: hrůzostrašnost se mi odedávna nějak pojila se světem milostným. Nevím, proč to tak je, asi se člověk sám sebe bojí, a z toho, co o sobě ví, nebo někdy jen tuší, cítí potřebu se vypsat. Milostná zápletka nebyla v mých předešlých románech tak silná jako teď. Ale právě teď je tu dvojitá maska: před červenou je ještě černá.

Ať si mě kritici třeba upálí nebo pošlou do šrotu, ale tyhle krvárny a vraždičky mi poskytují svět, ve kterém se umím pohybovat, zatímco svět milostný je pro mě děsivé, nebezpečné neznámo a já hledám způsob, jak o něm vůbec promluvit, aby to nebylo řečeno tak, jak už to udělaly tisíce lidí přede mnou. A tak ho radši zabalím do hororového balicího papíru. A pak je tu jistě i estetická náklonnost k architektuře, ke krásným historickým slohům a chuť napsat knížku o hlavní české katedrále.

Katedrála v gotice pro většinu lidí symbolizovala obraz světa, který jim odvyprávěl vše potřebné. Jak moc to ale platí dneska ve srovnání třeba se 14. stoletím?

Takhle už to samozřejmě nefunguje. Katedrála sice nadále zůstává zpřítomněnou historií, jenže už není tím, čím bývala, už není "veřejným domem" v kladném slova smyslu. Dnes se stala záležitostí pro turisty, pro estéty a pochopitelně pro obec věřících, ale ta je u nás bohužel okrajová. Ovšem kniha o katedrále jakožto příběh v jistém smyslu dokáže restituovat její původní funkci. Svatovítská katedrála mě fascinuje jako artefakt a psát o ní román - nikoli studii jako můj románový hrdina - pro mě znamená její význam povýšit a zmnožit.

Když se podíváme na jejího patrona a na dějiny města, nad kterým se vypíná, není to zároveň trochu snadné exportní téma, které se dobře udá například v Německu?

Ať odpovím ano či ne, bude to vždycky jen část pravdy. Když jsem psal Sedmikostelí, psal jsem o části Prahy, o které ve světě nikdo neví, a bylo to z lítosti, že současnost nezná slitování ani spravedlnost. Z tohoto neznáma jsem se propsal k opačnému pólu: k místu, které zná asi každý, ale chtěl jsem se na ně podívat úplně jinýma očima a dodat mu spoustu dalších významů, aby z něho netrčely jen ty věže. Katedrála je přece i prostor uvnitř, je to jeskyně na kopci, obrazárna nadpřirozených věcí. A já do ní potřeboval vstoupit, ale nikoli jako věřící, nikoli jako turista.

Třeba tím, že váš nový román je a není detektivkou, která se sune vpřed výhradně střídavým duetem kunsthistorika a policistky?

Román je naštěstí literární prostor bez hranic a posouvat děj tímto pingpongem mě v něm hrozně bavilo. Někdy se mi vytýká, že moje hrdinky jsou velmi krásná a fatální umělá stvoření, až to trochu "šustí papírem", a tak jsem současně trochu vyzkoušel sám sebe a pokusil se vytvořit takovou hrdinku, která bude ze země, naprostý opak těch předešlých. A pokud můžu soudit z prvních ohlasů, byly vesměs kladné, především od mé ženy. Asi se těší, že mě ty fatální krásky konečně přecházejí.

A což takhle román výhradně a pouze z perspektivy ženy?

To by nejdřív musela být sama sobě erotickým objektem! Nevím proč, ale psaní mi nejde, když při něm necítím osudovou přitažlivost k hlavní ženské postavě. Jsem uhnutý, ale to o sobě vím.