Standardní úroveň si sice udržel Jan Hřebejk ve filmech U mě dobrý a Nestyda, sympatickým humorem příjemně překvapil režijní debut Olgy Dabrowské Kuličky, vtipnost nechyběla Michálkovu filmu O rodičích a dětech ani Troškově pohádce Nejkrásnější hádanka, ale to jsou vesměs spíš komediálně laděné filmy než ryzí komedie.

Ty ostatní, které letos toto označení nesly, sice mohou z hlediska žánrového zařazení soutěžit o Novoměstský hrnec smíchu, ale kvalitami by mohly spíš rozplakat. Po Svatbě na bitevním poli šlo člověku v Takové normální rodince skoro O život, a když strávil, že František je děvkař, mohl tvůrcům nejvýš vzkázat: Vy nám taky, šéfe. Sněženky a machři po pětadvaceti letech sice snad ani nechtějí být veselé, ale mají v kolonce žánr napsáno nostalgická komedie, takže do této řady patří také.

Nepoměrně více zážitků přineslo několik dramat. Na místě prvním Karamazovi, v nichž Petr Zelenka zachoval ducha Dostojevského předlohy, Schormovy dramatizace i Hlavicovy inscenace a oděl ho do velmi originálního pláště. Film dostal ocenění na MFF Karlovy Vary stejně jako druhý výborný český reprezentant Děti noci Michaely Pavlátové.

Slámův Venkovský učitel je jeho další zdařilou variantou hledání lásky a štěstí. Výtečný divácký ohlas měla Bathory – divákům se zřejmě zastesklo po výpravné historické podívané a důvěřovali Juraji Jakubiskovi, že jim ji nadělí. Stalo se.

Významným činem byl Marhoulův Tobruk, nákladný válečný film a v něm neobvyklý pohled na bojiště 2. světové války. Drhovy Anglické jahody zase přinesly osobitě napsaný i vyprávěný příběh ze srpna 1968 a Renčův Hlídač č. 47 drama vášně, žárlivosti a samoty po 1. světové válce.

Z vážně laděných filmů se vysloveně nepovedl Brabcův Máj, Smutek paní Šnajdrové, který natočil albánský režisér Miro Pilkani a Tycovy Malé oslavy. Renč svůj akční film Na vlastní nebezpečí odčinil Hlídačem č. 47.

5 NEJ FILMŮ
1. Až na krev
2. Tahle země není pro starý
3. Ukrutně šťastni
4. Mamma Mia!
5. Juno