Album vyšlo poprvé v lednu a nyní vychází znovu. Proč?

Původně jsem tu desku dělal systémem „udělej si sám“. Natočil jsem ji podle svého a vyšla u mé firmy. Prodávala se jen po internetu a na koncertech, ale dostala se i k lidem z různých vydavatelských firem. Jedna z nich, RGM, mi nabídla, že by ji vydala znovu. Byla to dobrá zpráva, deska do té doby neměla čárový kód, distribuci ani propagaci. Každý muzikant chce, aby se jeho hudba dostala mezi víc lidí.

Je mezi oběma alby nějaký rozdíl?

Není, protože jsem nemusel změnit ani notu. Když člověk vydává pro firmu, podvědomě jí chce vyjít vstříc. To je normální pocit. Já ale dostal absolutní důvěru a dohodli jsme se, že kromě obalu bude deska úplně stejná.

Nezestárla za ten necelý rok?

Hudbu už dělám poměrně dlouho a vím, že některé věci stárnou strašně rychle a některé vůbec. Myslím si, že na té desce je muzika, která není závislá na žádných dobových trendech, a proto nemá šanci zestárnout tak rychle jako něco, co je v určité době moderní. Záměrně se trendovosti vyhýbám. Na albu jsou zvuky akustických nástrojů a já se snažím mít k muzice jiný přístup.

Jaký?

Používám sice studiové mašinky, ale snažím se je využít originálně, aby nešly zařadit do určité doby. Také jsem přesvědčen, že zvuk akustického nástroje a syrovost nestárnou. Lidi měli vždycky syrovost rádi a jsem přesvědčen, že nadále budou. Dnes už skoro nikoho zásadně neohromíte tím, že vydáte něco zvukově naleštěné.

To je evidentní například na současné rockové scéně, která se k syrovosti a jednoduchosti viditelně vrátila.

Ten návrat tam sice je, ale musím říct, že osobně nejsem příznivcem revivalů. Když člověk něco natočí v roce 2008, měla by tam ta doba být znát. Musí to znít trochu současně, technologie nám umožňují spoustu nových možností. Revivaloví muzikanti dnes hrají například Hendrixe tak, jak by hrál v roce 1967. Přitom on by už rozhodně takhle nehrál. Je potřeba reagovat na to, jaké nám technika nabízí možnosti a přitom zůstat člověkem. Je dobré mít otevřené oči, uši i srdce.

Vy takhle skládáte?

Mám rád kořeny, písnička je pro mě základ. Je mi také blízký punkový přístup, což v mém případě znamená, že nahrávka nemusí být naleštěná, ale musí mít emoce. A také mám rád vymoženosti hudební a studiové technologie.

Proto jste nahrál celé album sám?

V jedné písničce hrají dva kamarádi, na bicí a baskytaru. Jinak jsem ale skutečně všechno nahrál sám, taková je filozofie Circusu Ponorka. Od začátku mi bylo jasné, že to bude „one man show“. Má to i praktické důvody: člověk se vejde na pódium, do auta a nemusí přemlouvat spoluhráče na zkoušku. Deska zní ale trochu jinak než koncert.

Při vystoupení má divák vizuální zážitek, takže když na sebe minutu vrstvím nějaké zvuky, funguje to. Kdybych to ale dělal na desce, asi by si to nikdo doma moc nepouštěl. Je to jako film a divadlo. Když Jack Nicholson na plátně zvedne obočí, je v tom emoce. V divadle na to ovšem nemůže sázet, protože by to nemělo efekt.