Ti, kteří nemají rádi milé české retro, si v Oslnění přijdou na své. Kniha je bolestně autentická, přiměřeně cynická a navíc je Oslnění se svými pěti sty stránkami - ač to zní hrozně - skutečná epická freska.

Zatímco Brussigův výborný román z 90. let Hrdinové jako my (také vyšel česky) zachycoval dětství v NDR určené především nikdy nekončícím pocitem trapnosti (škola, neurotičtí rodiče, absurdní situace na táborech) a byl o něco více humoristický, Oslnění si dělá ambice na velký román o pádu berlínské zdi s desítkami postav a mnoha dějišti.

Sleduje osudy fyzioterapeutky Leny z Chemnitzu (dříve Karl-Marx-Stadt), řidiče sanitky Willyho, ředitele továrny na Trabanty Schreitera a jeho dcery Caroly, převratem zpitomělého komunistického šéfa hotelu Bunzuweita, západoněmeckého novináře Lattka, hochštaplera Schniedela a řady dalších.

Řada dějových linií, které se na některých místech protnou, klade vyšší nároky na čtenáře, takový prostor je ale pro úkol, jaký si autor vytknul, potřeba. Brussig nepíše nic zbytečně, žádná kapitola rozsáhlé prózy neplní funkci vycpávky a vše do sebe perfektně zapadá. Lze samozřejmě diskutovat o tom, jestli nemohl alespoň dvě postavy vynechat a více dokreslit jiné.

Fraška, při které mrzne úsměv

Brussig má neobyčejný cit pro situace na hranici frašky, které ale vyváží tak dokonale, že vypadají naprosto důvěryhodně. A závažnost událostí na čtenáře z komického chování figur a působivých detailů dopadá s plnou vahou. Snaží se vidět dějiny z ptačí perspektivy a nepíše jen z pohledu vítězů - navíc se zdráhá někoho nazvat vítězem.

Psychologické pochody tlustého režimního kariéristy Bunzuweita stojí za to. Ke komu se přidat? Kam se to zvrtne? Kdo mě chce nahradit? běží mu hlavou, když mu jako dar z nebes do hotelu přijede západní Němec Werner Schniedel.

Je mu sice teprve devatenáct, ale je to syn šéfa Volkswagenu, takže Bunzuweit se může přetrhnout a neodváží se mu říct, aby zaplatil účet. Jaké překvapení, když se z Schniedela po měsících vyklube německá verze našeho Lukáše Kohouta - neuvěřitelně drzý mladík, který si vyrobil falešné vizitky a setkává se s kapitány průmyslu a ministry využívaje jejich hlouposti i strachu z budoucnosti a potřeby zavděčit se novým pánům.

Hnusný hamburger ze západního Německa

Na straně mladých a protestujících z Karl-Marx-Stadtu či Berlína se zase nadšení pomalu mění v deziluzi. Český čtenář jí dobře porozumí. Carola, dcera ředitele Trabantu, uteče krátce před pádem komunismu do NSR, ale její vidění kapitalismu je zcela naivní. Myslí si, že komunitní byt studentů na západě je něco jako tábor hippies, jenže jde jen o trapně účelové bydlení a společné placení nájmu - v koupelně má každý vyměřeno dvacet minut a nikdo nechodí po bytě nahý. Carole to připadá byrokratické, ale kluk vyrůstající na západě ji usadí slovy: Všechny předchozí modely ztroskotaly. Jen nájem pořád stoupal.

Když padne zeď, přijede za ní matka a Carola je znechucena. Už není výjimečná, přes hranice může kdekdo. Stejně tak vypočítavá prodavačka z východoněmecké obdoby Tuzexu je zklamána - mohla získat Curacao nebo západní televizi, ale jakou to má cenu, když to mají všichni? Slepé ženě zase západní medicína po letech vrátí zrak, jenže ona se z toho neraduje, je zmatená a vrací se radši ke starému životu.

Lena, u které celý příběh začal, se poprvé zakousne do hamburgru v "mekáči" a zjistí, že je to ubohá papírová houska s miniaturním kouskem sekané. Konečnou metaforou ztráty naivních nadějí je pak osud písničky, kterou natočila, a pak se stala symbolem revoluce. Nejdříve ji obviní z estébáctví, protože v rozhlasovém studiu ji pomáhali ti, co byli "u nich", a nakonec ji ještě bývalý kamarád žaluje kvůli autorství.

Oslnění nejsou Pelíšky, nečekejme žádné hlášky, humor sice je přítomen, ovšem v pozadí jako rafinovaně brutální předivo, které spíš potvrzuje, že to vše žádná legrace nebyla. Jde o strhující román, nic lepšího o roce 1989 nenajdete.

Thomas Brussig: Oslnění, Dokořán 2008