Toto je vaše třetí vánoční album. Předcházející počiny vyšly v devadesátých letech minulého století a nesly se víc ve stylu country, zatímco novinka nabízí původní sváteční písně i koledy. Je pro vás vánoční období nějak zvláštně přitažlivé?

Nutno podotknout, že je to mé první sólové sváteční album. Vánoční atmosféra je teď pro mě velice výjimečná, neboť mám dvouapůlletou holčičku Petrušku, díky které jsou pro mě svátky umocněny rodinnou pohodou. Předtím byly fajn, ale nikdy to nebylo ono. Myslím si, že Vánoce mají opravdový smysl teprve v momentě, kdy u toho jsou děti. Přál jsem si natočit písničku Říkej mi táto, kterou zpívám s Viktorkou Genzerovou. Věnoval jsem ji Petrušce a věřím, že si ji s ní budu moci v budoucnu zazpívat.

Povedete dcerku k tomu, aby byla zpěvačkou?

Doma si samozřejmě zpíváme, ale nepřemýšlel jsem o tom, že bych ji ke zpívání vedl. Kdyby to byl kluk, asi bych byl důslednější, protože životy kluků jsou takové pestřejší. Děvčata ale přemýšlejí jinak a my chlapi nikdy nevíme, jak se zachovají. Chtěl bych, aby Petruška byla šťastná, ať už bude dělat cokoli.

Ví, že písnička Říkej mi táto je pro ni?

Kdykoli si sedneme do auta, vyžaduje ji. Říká, že chce Amálku, což je slovo, které v písni je. Pak zpívá konce vět, tedy vlastně ta klíčová slova. Myslím si, že je to pěkná písnička a mrzí mě, že jakýsi kritik napsal, že album i tato písnička jsou kýč největšího ražení a že kdyby Ježíšek měl uši, určitě by se zhrozil.

Ale Vánoce ve své podstatě trochu kýčovité jsou, nemyslíte?

Dobře, ale o čem by mělo být vánoční album? O sněhu, o lásce, o dětských očích a podobně. Nebudu přece zpívat o rybolovu nebo honu, to by byl nesmysl. Víte, já si myslím, že závist je české specifikum. A jakmile je něco úspěšné a funguje to, dostavuje se právě silná závist. Všude jinde ve světě se na úspěch pohlíží jinak, pozitivněji. U nás ne.

Kdyby ten recenzent napsal, že jsou na desce špatné zpěvy nebo bicí, tak se nad tím člověk zamyslí. Když ale do toho jde s tím, že album shodí a popraví, není to v pořádku. Jiří Zmožek mi na to konto řekl, že písnička Říkej mi táto bude veleúspěšná a dodal: „Já na sebe četl a slyšel spoustu kritik, ale tak ošklivou ještě ne. To znamená, že to bude obrovský hit.“

A je?

Reakce lidí jsou báječné, jak na koncertech, tak v mé mailové poště. Nedávno jsme hráli v Novém Městě na Moravě a v první řadě seděla velmi stará paní. Když jsme skončili a šli si pak na pódium balit nástroje, přišly za mnou dvě dámy a řekly mi: „Pane Smolíku, chtěly bychom vám poděkovat. Ta paní je naše maminka a máte v ní asi svou nejstarší fanynku. Je jí devadesát dva let. Před pár měsíci upadla do kómatu, a když se probrala, tak nás nepoznávala. Pustily jsme jí vaše písničky a ona najednou začala zpívat a poznávat nás. Chceme vám za to poděkovat.“

To je přece pro zpěváka ta největší odměna. Z Kolína mi přišel mail, ve kterém stálo: „Vážený pane Smolíku. Chci vám poděkovat za včerejší koncert. Musím vám říct, že jsem po půl roce viděl manželku se usmát. Před půl rokem jsme totiž ztratili naše jediné dítě a život pro nás neměl cenu. Až teď, po půlroce, se manželka na vašem vystoupení usmála. Děkujeme a těšíme se na další koncert.“ Taková vyznání špatnou kritiku snadno převálcují.