Hlavní obsah

Woody Allen není skvělý klarinetista, jeho kapela však skoro vyprodala sál

– PRAHA
Právo, Vladimír Říha

České publikum mělo poprvé možnost vidět u nás naživo slavného amerického režiséra, scénáristu, herce a spisovatele Woodyho Allena. Nevidělo ho ale jako filmového tvůrce, nýbrž jako muzikanta. Allen jako amatérský klarinetista vystoupil na sobotním koncertu kapely New Orleans Jazz Band, která hostovala ve velkém sále pražského Kongresového centra.

Foto: Petr Horník, Právo

Woody Allen hrál v sobotu večer s obrovskou chutí.

Článek

Tento paradox jakoby vyjadřoval Allenovu osobnost plnou ironie a humoru. Ve svých filmech se netají láskou k jazzu, sám ho amatérsky hraje a pondělní koncerty kapely v klubu na newyorském Manhattanu si nikdy nenechá ujít. Na jejím evropském turné byla Praha zastávkou mezi německými  Drážďany a Budapeští a téměř vyprodaný sál svědčil o velkém zájmu

Typické bylo, že v publiku převažovali spíše filmoví zájemci (i mezi celebritami) než muzikanti. Ti se o Allenově hře nevyjadřují příliš nadšeně a koncert to částečně potvrdil: Allen skutečně není skvělý klarinetista. Nikdy to o sobě ale netvrdil, jeho hra potvrzuje původní význam slova amatér, tedy člověk, který dělá něco s láskou a nemusí dosahovat ani průměrné úrovně.

Blues i swing

Sedmičlenná kapela složená vesměs z bílých muzikantů působí v New Yorku, ale názvem i stylem hudby se hlásí k revivalu neworleanského jazzu, který od 40. let začal v USA a později koncem 50. let minulého století dorazil i k nám. Vrací se k neworleanské fázi vzniku jazzu, která vrcholila ve 20. letech. Toto období s většinou sedmičlennými bandy si Allenův soubor vybral jako vzor. Ale nejen to, v průběhu půldruhahodinového koncertu byly kromě typických „pochodovek“ slyšet i blues, gospely, dokonce i swingové písně.

Alennovy vtípky

Allen sedící vpředu v typických manšestrácích, rozhalené košili s vyhrnutými rukávy a s nohou přes nohu působil uvolněným dojmem. Třikrát během večera krátce  promluvil k divákům a dvakrát si neodpustil typické alllenovské scénky, kdy si diváci jeho filmů připadali jako v nich.

Když po jedenácti číslech programu vyvoláváni publikem zahráli vestoje ještě tři přídavky, na první z nich přivedl Allen svou dcerku, která po malé taneční vložce a objetí otce zase odběhla do zákulisí. Na úplný konec zase „popleta“ Allen zapomněl představit kapelu, takže se rychle ještě vrátil a takřka na odchodu její členy vyjmenoval.

Přitom právě kapela sama o sobě byla výborná a pokud jí to Allen „nekazil“ některými sóly, bylo co poslouchat (třeba „klasiku“ Over in the Glory Land). Kromě lídra banjisty Eddyho Davise táhli večer především výborný trumpetista Simon Wettenhall a trombonista Jerry Zigmont. Během večera se také všichni, až na Allena a kontrabasistu, vystřídali ve zpěvu.

K Allenově hře lze konstatovat, že ve společných chorusech se ještě dostatečně skryla a určitě mu nechybí rytmus, zběhlost i smysl pro fráze. Horší je to s kvalitou tónu, který byl místy děsivý. Ale nakonec - jeho velký vzor George Lewis hrál také občas falešně!

Reklama

Výběr článků

Načítám