Článek
„Jak noční král jsem já jel tmou a Bůh při mně stál. Teď vcházím dál a odmykám dům a jdu tam, kde spíš. Lásku dát a brát jak noční král, co se ti zdál.“ S těmito slovy z refrénu písně Noční král se objevuje na pódiu osvětleném barevnými bodovkami držitel rekordního počtu českých Slavíků Karel Gott.
Je středa 3. prosince, sedm hodin večer a fenomén české pop music zahajuje poslední ze série koncertů své letošní koncertní šňůry. „Dobrý fečer, Pardubice,“ vítá svým osvědčeným vtipem po první skladbě tisíce diváků sedících v pardubické ČEZ Areně. A vzápětí vysvětluje, že takto se vítají s českým publikem zahraniční hvězdy, kterým dělá čeština potíže.
„Já jsem tady ovšem doma a budu mluvit, jak jsem zvyklý,“ dodává zpěvák, kterého týden předtím vítal v pražské O2 Areně téměř dvanáctitisícový dav příznivců – přirovnání k zahraničním hvězdám je tak zcela na místě, mnohá z nich by mu tak početné publikum mohla jen tiše závidět.
Dojemné loučení se nekoná
I to je jeden z důvodů, proč zpěvák vzápětí ujišťuje plnou halu lidí, že rozhodně neuslyší žádné dojemné loučení: „Zato uslyšíte písně, které se vám ode mně za posledních padesát let líbily nejvíce. A slibuji vám, že budu zpívat, jak nejlépe umím.“
Přestože turné ohlašoval i samotný Karel Gott jako pompézní ohlédnutí za svými nejúspěšnějšími písněmi, pocit velikášství v jeho vystoupení rozhodně není. V hale vládne nadšená nálada, která se přenáší i na samotné muzikanty.
Kdo však žije v představě, že na Karla Gotta chodí dnes už jen postarší publikum, které při jeho písních se slzou v oku vzpomíná na mládí, je na omylu. V publiku se tu mísí všechny věkové kategorie; potkáte tu zamilované mladé páry, maminky s dcerami, ale i veselící se party kamarádů.
.: Na koncertech české popové legendy najdete v publiku celé rodiny, které za jeho písněmi cestují i několik desítek kilometrů.foto: Právo/Petr Hloušek
„Když mám tu správnou náladu, klidně si jeho písničky pustím i doma,“ říká moje sousedka v hledišti, dvaadvacetiletá Michaela Vidrumová z Pardubic. Na koncert přišla se svou čtyřiačtyřicetiletou maminkou Ladislavou. „Já ho poslouchám už třicet let,“ líčí nadšeně. Obě se pak shodují na tom, že by Karel Gott ještě rozhodně se zpíváním končit neměl. „Byla by to škoda, kdyby toho nechal. Znám i pár svých vrstevníků, kteří ho stejně jako já občas poslouchají,“ dodává Michaela.
Otevírají tak vlastně otázku, kterou si zřejmě klade víc lidí: Čím to je, že má Karel Gott už tak dlouho úspěch? Čím to je, že lidé ho mají pořád tolik rádi?
Jedno z možných vysvětlení nabízí on sám. „Ukázalo se, že moji posluchači, kteří na mé koncerty cestují klidně i několik desítek nebo stovek kilometrů, ode mě chtějí především písně, které v nich evokují vzpomínky na něco krásného. Ne vzpomínky na zlé doby a problémy! Lidé prostě od nepaměti raději vzpomínají na to hezké v životě než na to špatné. Jsem posel dobrých zpráv, ne zpěvák, který si dává přespříliš záležet na nějakých sebezpytných, hlubokých a všekritizujících textech.“
Jen ať zpívá dál
Po písních jako Život je bílý dům a Kdyby sis oči vyplakala přichází na řadu třeba oblíbený Trezor, jenž zastupuje v Gottově kariéře éru divadélka Apollo s bratry Štaidlovými. Ani Adresát neznámý od Beatles zpěvákovy nohy nenechá v klidu postát, stejně Bum, bum, bum, které Gott říká pracovně Dělovka.
Rock’n’roll v Gottově podání má pořád své nezaměnitelné kouzlo. On sám ostatně na pódiu nadneseně přiznává, že díky době, v níž vyrostl, jej z něho už nikdy nikdo nevymaže, a že si kvůli němu nechal udělat i umělý kyčelní kloub. „Tomu se říká opravdová láska k rock’n’rollu,“ tvrdí. Když se pak během půlhodinové přestávky snažím na chodbách pardubické haly zjistit další názory fanoušků na Gottovu popularitu, potkávám rockersky vyhlížející děvče, které tuhle lásku zjevně sdílí s ním.
Sedmnáctiletá Pavla vypadá, jako by sem zabloudila z koncertu německých teenagerských idolů Tokio Hotel. „Jsem tady s rodinou,“ říká s tím, že kariéru Karla Gotta přímo nesleduje. „Ale mám ráda jeho známější skladby, které jsou ovlivněné rock’n’rollem. Překvapil mě, čekala jsem, že bude upjatější. Myslím, že by určitě měl pokračovat. Pokud se na to cítí, proč ne? A jestli někomu vadí, tak ať ho prostě neposlouchá,“ dodává útlá černovláska a mizí v davu.
.:Karel Gott.foto: Právo/Petr Hloušek
Po pár krocích narážím na člověka, jenž tu pokoutně prodává vinylové Gottovy desky, které vyšly u německé firmy Polydor. Tehdy ještě v němčině, s nepřehlédnutelnými titulky Goldene Stimme aus Prag. „Kolik za ně chce?“ ptá se mě přes rameno muž středního věku. „Tři stovky,“ odpovídá na jeho otázku prodavač a zájemce téměř znechucen odchází. Zdá se mu to moc i přes ujišťování, že jinde tyhle vzácné vinyly už určitě nesežene.
Ivánek z Mrazíka
U firmy Polydor Gott nahrává dodnes, jak sám vzpomíná v rámci uplynulých koncertních večerů. „Vstoupil jsem do Evropy už dávno,“ poznamenává s tím, že ho za symbolicky doživotní smlouvu nikdy nikdo pořádně nepochválil. „Řekl jsem si Karle, odhoď falešnou skromnost a udělej to sám,“ glosuje na pódiu a vzápětí s milou sebeironií předvádí scénku, v níž napodobuje Ivánka z Mrazíka: „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit, nevypadám já vskutku zle,“ notuje a dělá, jako by měl v levé dlani zrcátko, ve kterém se prohlíží. Publikum ho oceňuje mohutným aplausem.
Skladbu Hej, páni konšelé uvádí zase historkou z minulého režimu: „Chtěl jsem tehdy tou skladbou vyzývat ke snaze o lepší svět. Jenže jsem jaksi zapomněl, že lepší svět už jsme tady měli,“ směje se spolu s publikem a s nevinným kukučem ujišťuje všechny o tom, že „ve skladbě ale přece není o defenestraci pánů na radnicích ani slovo!“
V polovině koncertu přijde na řadu píseň Kávu si osladím. „Ta se teď hodí, když to chceme Evropě osladit. Nebo spíš osolit?“ uvádí ji dalším vtipem.
V každé přestávce mezi zpíváním dorazí pod pódium minimálně jedna paní či slečna, aby Gottovi předala kytici. Mistr ovšem během koncertu převezme po písni Toma Jonese Čas růží také krajkovaná tanga, na což během sekundy reaguje provokativní otázkou: „A jak víte, že to rád nosím?“ Nenápadná hra s fanynkami končí tím, že Gottovi přistanou v ruce i klíče s číslem hotelového pokoje. „Dámy, která z vás to byla?“ kroutí pobaveně hlavou.
.: Jediným hostem na turné byl saxofonista Felix Slováček. „Jen si užívej mé publikum,“ nabádal ho Gott. foto: Právo/Petr Hloušek
Při Ó mami, dík zavzpomíná na svou půlroční emigraci v roce 1971, z níž se podle vlastních slov vrátil domů právě kvůli své mámě. „Bylo mi jí líto,“ vysvětluje a vzápětí doufá, že mu publikum jeho tehdejší návrat do vlasti nemá za zlé. Podle reakcí rozhodně nemá.
Poslouchám ho od dvou let
Sedmatřicetiletý Radek Rozsypal z Pardubic patří ke Gottovým nejvěrnějším fanouškům. Všechny jeho písně zná bez výjimky nazpaměť a celý koncert s ním poctivě odzpívá. „Poslouchám ho už od dvou let a máma dodneška vzpomíná, že když mi jeho skladby pustila poprvé, začal jsem u toho okamžitě vrtět nožičkama,“ říká mi nadšeně.
.: Duet Je nebezpečné dotýkat se hvězd na šňůře zpívala místo původní interpretky Evy Pilarové zpěvačka Dasha.foto: Právo/Petr Hloušek
Doma má kolem čtyřiceti jeho desek, padesátku kompaktů a pokud to jen trochu jde, vyrazí na Gottův koncert. Jeho vášeň došla až tak daleko, že se vydal sledovat mistra až domů. „Když jsem zazvonil, otevřel mi, viděl jsem ho v pantoflích,“ chlubí se a mírně povadle dodává, že tím jejich setkání skončilo.
Blíží se konec a pod pódiem se nakupí holčičky s památníčky v rukou. Karel Gott zpívá skladbu Zavřu teď krám s básněmi, ale publikum ho zavřít krám nenechá a aplausem ho vyvolá zpět na pódium, aby přidal další písně. To už se pod pódiem srocují davy, fanoušci po něm vztahují ruce a chtějí ho mít alespoň na vteřinu jen pro sebe. „Karle, jsi úžasný,“ říkám si sama pro sebe.
