Bublinová dobrodružství pětice, jejímuž kouzlu o oslavě čestnosti, přátelství, odvahy i úcty k přírodě propadly generace čtenářů, se za 70 let posunula do roviny kultu. Některé jejich "hlášky" zlidověly, postavy ožily v divadle i na filmovém plátně. A jistá mravoučnost Foglarových hrdinů vedla též k řadě parodií, což je podle literárního vědce Pavla Janáčka "dokladem toho, že původní dílo žije".

Z komiksu, který začal Foglar psát ve svých 31 letech, sálá lákavá poezie města s jeho uličkami, obchůdky, dvory, ohradami, labyrintem průchodů, schodišť a s průsmyky činžovních domů. Tento klub pěti chlapců je též hlavní postavou Foglarovy trilogie Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta.

Rychlé šípy vznikly ve vypjaté době mezi Mnichovem a nacistickou okupací. V prvním příběhu vstoupil do historie 17. prosince 1938 blonďáček, který o týden později dostal jméno Mirek Dušín. S ním spatřil světlo světa Jarka Metelka. Jindra Hojer se "narodil" na Štědrý den stejného roku a Červenáček s Rychlonožkou v pátém pokračování seriálu 14. ledna 1939. Podobu jim dal Jan Fischer, který se místo právničiny rozhodl věnovat ilustracím pro vydavatelství Melantrich. Dalšími kreslíři byli Václav Junek, Bohumír Čermák a Marko Čermák.

Série byla natolik úspěšná, že časopis publikoval do května 1941, kdy byl nacisty zakázán, celkem 113 dílů. Po konci války vyšel zákon o zákazu tiskovin, které během ní vycházely, čímž skončil i Mladý hlasatel. Komiks se přestěhoval do časopisů Junák a Vpřed. Do série přibylo v letech 1946-1948 dalších 107 pokračování.

Zákazy po roce 1948

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Rychlé šípy dostaly opět do nemilosti režimu, další příběhy (již s kreslířem Markem Čermákem) vyšly až v roce 1968 a v letech 1970-1971 (celkem 88 pokračování). Na začátku normalizace byla ale Foglarova tvorba opět zakázána.

Dalších sedm pokračování Rychlých šípů vyšlo až v roce 1986 a poslední v prosinci 1989 v deníku Mladá fronta. Celkem vyšlo 316 původních jednostránkových příběhů Rychlých šípů. Poté se jejich příhody objevily na trhu pouze v souborných knihách.

A jaký byl vlastně začátek? "Znal jsem staré uličky a plácky v Praze i v jiných městech, která jsem sjezdil. A tu jsem narazil na partu výborných chlapců, velmi podnikavých, statečných, kteří o úžasná dobrodružství takřka zakopávali na každém kroku. K leckterým jsem jim i dopomohl. Slovo dalo slovo, a já je přiměl, aby si založili náš čtenářský klub. Což se také stalo. Po různých příhodách si dali název Rychlé šípy, a můj sen se začal naplňovat," napsal Foglar o své inspiraci.

Foglar dokonce Fischerovi v roce 1938 přinesl fotografie "skutečných" Rychlých šípů, podle nichž jim pak tento kreslíř dal jejich známou podobu. Podle Foglara se ale Fischer nikdy s živými představiteli osobně nesetkal. "Smluvili jsme se při tom, že jejich jména a adresy zůstanou trvale utajeny, aby je nikdo nevyhledával, nevyslýchal a neobtěžoval. Utajil jsem i místa, kde klub Rychlých šípů žil, a neprozradím nic z toho, co o něm vím," napsal Foglar později.

Pětice Rychlých šípů se několikrát objevila v divadelním či filmovém zpracování. Poprvé v roce 1969 v devítidílném seriálu Záhada hlavolamu, který natočil režisér Hynek Bočan, kde například Velkého Vonta hrál Jan Tříska a Jana Tleskače Jaromír Hanzlík. V roce 1978 natočil Tomáš Vorel amatérskou grotesku o založení Rychlých šípů a v roce 1993 vznikl film Záhada hlavolamu režiséra Petra Kotka.