Podle oficiálních údajů tam tehdy zemřelo na 35 tisíc lidí (neoficiálně 70 tisíc), z toho třetinu tvořily děti. Film vstupuje na křehkou půdu, která pohřbila v mnoha rodinách ty nejmenší, zatímco jejich rodiče jen obtížně pokračují v životě se zjizveným srdcem od zármutku, které důvěřivě otevírají filmařce.

Je to jednoduše natočené, impresivní a hororové svědectví panychidy města, ale také smuteční prostoty a pokory, která nevydírá. Naopak svědčí o nicotnosti lidského osudu v koloběhu zrodu a smrti. Ševčíková snímá citlivou, chápající kamerou, netvoří morbidní mši obětí, které přestaly věřit v Boha. Jde jí o zpovědi – v tom spočívá lidskost filmu „nelidsky“ nahlížejícího do zásvětí. Zachycuje náznaky obnovujícího se života, jako by šlo o trávu, která raší na těch zničených planinách města.

Film otřese vaší jistotou, odděluje svět skutečný od fantastického. Přízraky mrtvých tu „zahlédnete“ na každém kroku, stejně jako působivé obří fotografie tragicky zesnulých na hřbitovech. Ale co víc, přeživší, kteří se nikdy nesmířili se svou ztrátou, vytvářejí mrtvým dětem malá domácí muzea, uchovávají jejich oblečení, posvátné cetky. A dokonce pojmenovávají narozené po zemřelých, aby jejich jména stále zněla, aby se znovuzrodila...

Tahle cesta na východ, která bývá příležitostí pro západní filmaře, aby mohli cizopasit na exotice, obdivovat kultury, kterým stěží rozumí, nás provází krajinou duše. Ukazuje, jak se člověk těžce vyrovnává se ztrátou, jak je svázán s blízkými, ohmatává kořeny naší kultury, která vznikla podle antropologů snad v okamžiku, kdy naši dávní předkové začali pohřbívat své mrtvé. Film si odnesl cenu CULT - Cinema Della Realta na nedávném MFF v Římě.

GYUMRI, (ČR 2008), 68 min.
Režie a producent: Jana Ševčíková, kamera: Jaromír Kačer, Stano Slušný.