Na 39. ročníku (4. až 7. 12.) se představilo více než 250 špičkových galerií a na dva tisíce tvůrců z celého světa.

Účastnil jste se jedné z nejvýznamnějších a největších přehlídek umění v USA. Jak byste ji zhodnotil?

Je to spíš obchodní Art Fair než klasická výstava. Jednotlivé galerie z celého světa tam prezentují svou činnost a autory, se kterými spolupracují. Protože ale kupců umění není tolik, naprostá většina lidí se tam na umění chodí jen dívat. Je to velmi dobrá příležitost, jak vidět nejrůznější umělecká zaměření na jednom prostoru.

A jelikož jsou tyto přehlídky orientované komerčně, daleko víc se tam prezentují klasické věci jako obrazy, fotografie nebo objekty, zkrátka to, co skýtá možnost většího komerčního využití. Konceptuální umění, performance nebo videoart tam byly celkem okrajové.

Vy sám jste se však do toho pustil a v Miami u pláže intervenoval do sociálního prostoru. Váš projekt měl několik částí. Jak vypadaly?

Akce, které jsem tam dělal, byly mimo rámec veletrhu. Odehrávaly se v místech, kde se prezentovalo méně komerční umění – jedno z těch míst byl park u pláže. Předváděl jsem tam vesměs remaky svých starších věcí ze 70. let.

Jedna část se jmenovala Pure and Clean, což je remake tak dva roky staré akce určené pro vernisáž, kdy se snažím přítomným dát tajně do tašky nebo kapsy bonbón. Další část vypadala tak, že jsem šel velmi opatrně po chodníku, jako po ledě, který může prasknout. Byla to trochu absurdní situace, působilo to zpomaleně.

Ale hlavní akce byla ta, kterou jsem původně předvedl v Praze ve Vodičkově a Spálené ulici (v roce 1977 – pozn. red.) – snažil jsem se dotknout co největšího počtu lidí, kteří šli proti mně. Neměl to být agresivní kontakt, měl jsem do nich lehce narazit, mělo to být trochu nepříjemné pro obě strany, mělo to být na hraně. Člověk si neměl být jistý, jestli to bylo schválně, nebo náhodou.

Uběhlo třicet let, vypozoroval jste nějaké změny v chování lidí?

Nedá se to srovnávat, tehdy jsem to dělal v komunistické Praze, teď v americkém prostředí. Ale co se Prahy týče, mám pocit, že dneska by jiné reakce byly. Lidi jsou otevřenější, a to myslím v pozitivním i negativním slova smyslu. Dneska by bylo asi víc podrážděných nebo naopak těch, které by zajímalo, co se vlastně stalo.

V 70. letech byli lidé hrozně uzavření, a když se dělo něco divného nebo neobvyklého, rychle se snažili zmizet, aby se nedostali do nepříjemností. Na reakce v Miami nebyl moc prostor, ale některých lidí se štáb, který to natáčel, zeptal, jestli si něčeho všimli a jestli něco pociťovali. Většinou říkali, že si ničeho nevšimli, ale překvapilo je, že je to součást uměleckého projektu.

Hlavní myšlenkou tedy bylo ukázat narušování osobního prostoru?

Ano, šlo o snahu navázat nějaký mezilidský kontakt, o vztah mezi jednotlivcem a davem. Je to invaze do soukromého prostoru, který máme kolem sebe. K tomu fyzickému sice dojde, ale skutečný kontakt navázat možné není. Je to jen letmý dotyk. Jiří Kovanda se řadí k výrazným představitelům akčního umění, intervencí a performancí. Zabývá se také objektovými instalacemi, malbou i kresbami. Od roku 1995 je odborným asistentem na AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla, učí i na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.