Pravděpodobně láska je vaše třetí beletristické dílo. Od vydání sbírky povídek Die Puppenklinik uběhlo šest let. Jak dlouhou dobu vaše nová knížka vznikala?

Pravda je, že prvotní nápad jsem nosil v hlavě řadu let. Potřeboval jsem ale získat určitý odstup a také najít dostatek času, abych se alespoň v první fázi tak dva tři týdny mohl věnovat výhradně psaní a ničemu jinému. A potom vznikla knížka zhruba v průběhu jednoho roku.

Hlavní hrdina vaší knihy se ocitá v milostném trojúhelníku, což není pro zdejší literaturu neobvyklé téma. Proč podle vás čeští spisovatelé tolik píší o nenaplněných vztazích?

Těch důvodů může být pochopitelně celá řada. Od osobních zkušeností až po přirozenou potřebu, která je naší povaze asi vlastní. Totiž potřebu někde, přesněji řečeno u někoho se skrýt před realitou. A jak známo, ženy obecně mívají raději vítěze než muže na útěku.

Váš hrdina David se v knize staví zpočátku zásadně odmítavě k otázkám víry. Vzhledem k tomu, že za ním lze vystopovat vás, prozraďte prosím, jak se otázka víry vyvíjí ve vašem životě?

Nechtěl bych, aby knížka Pravděpodobně láska byla považována za autobiografickou, ale v tomto ohledu mám s Davidem leccos společného. Nazval bych se nepraktikujícím křesťanem. Myslím, že život v oddané víře je pro člověka v mnohém snazší, ale člověk se narodil také proto, aby váhal, pochyboval a hledal. Prostě to nějak nejde.

Jaká literatura vás všeobecně inspiruje, či inspirovala?

Byl by to skutečně velmi široký výčet od adolescentního Remarqua přes Šrámka, Vonneguta, Škvoreckého, Bölla až po literaturu židovskou, kterou mám hodně rád. Je toho ale skutečně mnohonásobně víc, v posledních dnech mne třeba pro svou autenticitu zaujal Rok Kohouta Terezy Boučkové.

Existuje už nápad na další novelu či román?

Existuje, ale nechtěl bych o něm mluvit ze zcela prostého důvodu. Ověřil jsem si, že když o něčem moc mluvím, zůstane jen u řečí a skutek... Každopádně chci se teď pustit do povídkové knížky a vrátit se v ní do světa svých rodičů, z nichž už ani jednoho nemám.