Plný sál vyslechl půldruhahodinové veledílo, které bylo jediným číslem programu. Stejně jako Druhá symfonie skladatele je orchestrálně-vokálním monumentem se sólovým altem a dvěma sbory.

Eschenbach, původně vynikající pianista, je asketicky vyhlížející umělec postavou i oblečením, odlišující se výrazně od Honecka i Bělohlávka. Ale jeho podání díla s poselstvím koloběhu přírody a života nebylo vůbec asketické.

Zdůraznilo až faunovsky rozpustile všechny protiklady v něm obsažené a nechalo vyniknout pěvecká sóla (výborná německá wagnerovská altistka Lioba Braunová a Český filharmonický sbor s Kühnovým dětským), dechy, žestě i smyčce v orchestru v závěrečném adagiu.

Po První, Druhé a Sedmé se stala Třetí další mimořádnou mahlerovskou kreací filharmoniků.