Proč jste album nenahrál jen sám s kytarou a nechal se doprovázet pianistou Zdeňkem Zdeňkem, který nahrál všechny další party ?

Záměr byl udělat aranžovanou desku s bubny a basou. Někteří lidé mi sice říkali, že když jsem písničky hrál sám, bylo silnější než s kapelou, ale to nechávám na posluchačích. Sám jsem rád, že mám desku, kde to bouchá.

Z klubů jste se propracoval i na velké scény, letos jste třeba hrál na hlavním pódiu festivalu Colours Of Ostrava. Je to pro vás odlišný pocit hrát před tolika lidmi?

No je to trošku něco jiného než klubové hraní, protože však mám za sebou dvakrát Trutnov, nebylo to pro mne zas tak nové. Člověk do toho musí dát víc energie, nesmí si nechat spadnout řemen a těžko by mohl hrát déle než hodinu. Určité věci také na festivalech nehraju, protože jsou hodně intimní, a nevyzněly by tam. V klubu je úplně jiný kontakt s publikem, můžete si tam dovolit podobné věci jako na divadle, třeba vyprávět pohádku.

Liší se nějak hraní na divadle od vystupování s kytarou?

Žádný rozpor v tom necítím, oboje je o upřímnosti. A to platí i pro jiné činnosti, které vyžadují duši, včetně technických oborů.

Do konce roku vás čeká kromě hraní na divadle taky pětadvacet koncertů. Jak to všechno stíháte?

No stíhám, ale myslím si, že ten věk mě jaksi přece jen donutí myslet na jiné věci. Je mi čtyřiapadesát a mám vrstevníky, kteří už jsou mrtví. Neuvědomili si včas, že by měli více odpočívat.