Čtyřicetiletá londýnská rodačka se zkušeností scenáristky, matka dvou dětí, otevírá děj v roce 1957, kdy devatenáctiletý Lewis Aldridge opouští dveře věznice. Čeká ho cesta do rodného městečka Waterford, kde žije otec Gilbert se druhou manželkou Alicí. Ve vlaku se posadí proti směru jízdy, aby mohl sledovat vzdalující se nástupiště.

„Dejme si druhou šanci,“ vítá ho Alice a čtenář se může těšit na postupně odhalované tajemství. Ještě než se chlapec stačí přivítat s otcem, ten ho naloží do auta a odveze před renovovaný kostel. „Na opravu přispělo dost lidí. Dicky Carmichael nám hodně pomohl,“ pronese přísně a v tom okamžiku nedokáže Lewis vyslovit žádné z předsevzetí, s nimiž se vracel.

Autorka pak směřuje zpět o dvanáct let, do prvních mírových dnů, kdy šťastná matka Elisabeth vzala malého Lewise do Londýna. Otec se vrátil z války! I když se mu podařilo s půvabnou a laskavou manželkou navázat niterný vztah, s Lewisem mu to nešlo. O bitvách v poušti se bavit nechtěl, přitom to bylo to, na co se sedmiletý prcek chtěl jedině ptát.

Chlapec Lewis svědkem matčiny smrti

Možná by titulu více slušel Vyděděnec, kterým se Lewis stal nedlouho poté, kdy se matka utopila v rozšiřujících se meandrech řeky takřka přímo před jeho očima, a on tomu nemohl zabránit. S intenzitou, s níž se mu kdekdo snaží „pomoci“ vyslovit nevyslovitelné – jak mu je a jak to bylo, se zvyšuje míra jeho vyloučenosti. Jen kousek je pak k pocitu osamělosti, odcizení, které dospívající mladík řeší sebepoškozováním. A rvačkou se spolužákem.

Jenže kdo by věřil chlapci, který „asistoval“ u matčiny smrti? Kdoví zda jí nepomohl? Ve zkratu zapálí kostel, v němž se lhostejní lidé teatrálně loučili s milovanou maminkou, a následuje dvouleté vězení.

S postupujícím odhalováním minulosti Lewise a jeho blízkých se Jonesová věnuje dvěma jeho „kamarádkám“, Tamsin a Kit Carmichaelovým. Jejich otec Dicky, na první pohled dobrodinec, zaměstnává Gilberta a milostivě nabídne „zbytečnou“ a málo placenou práci i Lewisovi. Jenže jeho rodinu zahaluje podobný stín jako Lewisovo nedorozumění s otcem. Jen jeho žena Claire dobře ví, zač zaplatila zlomenou rukou. Tajemství zná dál jen vypravěč, který ho dávkuje právě Lewisovi. A ten se rozhodne zasáhnout.

Pozornost čtenářů táhnou vztahy mezi lidmi

Britská autorka si uvědomila, že více než příběh lidí ve zdánlivé či skutečné současnosti zaujmou vztahy mezi lidmi. V každé rodině bývá nějaké tajemství, slabost, která se přechází se shovívavým pousmáním. Někdy však po ní následují činy temnější než dno řeky, v němž našla smrt Lewisova matka. A osamocený se nemusí cítit jen mladík, ale i jeho macecha Alice, které chybí dotek lidskosti.

Snad je to sedadlo ve vlaku ve směru jízdy, kam se posadí Lewis, aby věděl, kam že to jede, které je symbolem naděje. Zatím míří na vojenskou službu, podobně jako Kit poputuje za trest do soukromé školy do Švýcarska. Naděje mají různé podoby. A procítěné poznání lidských charakterů projevených činem či zbabělostí je tím kouzlem, kterým vládne literatura.

Sadie Jonesová: Štvanec
Vydavatelství Víkend, přeložila Dagmar Brejlová
318 stran, 209 Kč