Dočetl jsem se v nich, že jistá paní Ruth Lilly - americká dáma úctyhodného věku a úctyhodného jmění - sepsala závěť, v níž odkázala 100 miliónů dolarů - a teď se podržte: poezii! Přesně řečeno chicagskému měsíčníku Poetry, který vychází nepřetržitě už od roku 1912, a prý se mu pořád jakž takž daří.

A teď mu z nebe, kam se paní Ruth jistě dostane, spadlo sto melounů v doláčích! Z té částky rozumně nevyplacené najednou, nýbrž rozvržené do splátek na dobu 30 let, byla založena Nadace Poezie. Kromě štábu právníků, účetních a manažerů přes finance má i několik správců.

Jedním z nich je Joe Parisi, uznávaný chicagský vydavatel básnických knih, který se prý sytí jen metaforami, černou kávou a kouřem cigaret. Dopřává si pouze jedno jídlo denně, v půl šesté odpoledne ve své oblíbené restauraci, a dostane-li přes den nutkání na hamburger, odběhne na hodinku do blízké tělocvičny, protože tělesné cvičení prý hlad zahání a hladovějící tělo podněcuje mysl. I to jsem se tam dočetl.

"Joe, co s takovým balíkem peněz, který nemá v historii literárního donátorství obdoby, člověče, děláte?" zeptal se reportér F. T. "Mám horu nových přátel a velehory pošty," odpověděl Joe Parisi. "Ročně nám chodí 90 000 zásilek básní k otištění nebo k vydání. Na každou odpovíme - než ji obvykle vrátíme.

Ale financujeme vydání všech dobrých básní, pořádáme autorská čtení, festivaly poezie, letní kursy pro středoškolské učitele literatury atd., atd., je toho spousta, vlastně pořád začínáme na zelené louce."

Vzpomněl jsem si na nakladatele Láďu Horáčka - ten také začínal na Pasece. A také vydává poezii, dokonce vzal pod křídla Klub přátel poezie. Peněz asi nemá nazbyt.

Panečku, tomu kdyby taková závěť - a mohla by klidně být i skromnější - spadla shůry na stůl v redakci nebo v jeho oblíbené restauraci! To by se to vydávalo! Ale nespadne. Tady není žádné Chicago. Tak to chodí.