Ptají se vás lidé často na váš exotický zjev?

Posledních deset let už méně. Předtím přibližně jednou týdně, teď jednou za měsíc. Myslím, že tomu hodně pomohl Ray Koranteng. Zdá se, že si lidé zvykli. Já vždycky odpovídám, že jsem Čech. Jinak mám tatínka z Konga, z rovníkové Afriky, a maminka je Češka. Táta tu byl v šedesátých letech na stáži, byl ekonom, hodně cestoval. Dneska je v důchodu, nestýkáme se.

Ve vašem románě je na rasismus jen jedna narážka, kdy je cizinec původem z Indie na ruzyňském letišti pokládán za Roma, což vede k jeho důkladné prohlídce...

Když jsem knihu psal, byla na návštěvě u mé kamarádky Angličanka s indickými kořeny a jí se přesně tohle stalo. Asi osm let zpátky. Tenkrát jsem rasismus jako problém vnímal.

Vy jste dlouho žil v Anglii, tam nějaké stopy rasismu jsou?

Už to neřeší. Spousta potomků lidí z kolonií se v Anglii narodila. Měl jsem pocit, že jejich systém s nimi umí nakládat. A v okamžiku, kdy jsou tihle lidé už i v policii, je situace dobrá. Naproti tomu v Česku jsem učil asi pět let angličtinu na pedagogické fakultě, a i když tam bylo hodně cizinců, romského původu nebyl ani jeden student.

Román Milostný dopis klínovým písmem se odehrává v období od roku 1945 až do devadesátých let. Chtěl jste jím přispět k tzv. „vyrovnání se s minulostí“?

Já se obávám toho, když se spisovatelé snaží k něčemu přispět. Doba se změnila a pražské jaro, kdy byli mluvčími společnosti, už minulo. Myslím, že otázku vyrovnání se s minulostí by dnes spíše měli řešit historikové, filozofové či politici. I když v mém románu hodně lidí tu politiku vidí, pro mě není hlavním tématem. Je o lidech, kterým historie nastavila nohu, s čímž se oni musí popasovat. Nemyslel jsem na politický román, ale na ty, kteří musí přes všechny nepříznivé okolnosti přežít.

Mluvčím jsem nikdy být nechtěl a nikdy jsem jím nebyl. Zažil jsem minulý režim a jsem rád, že dnes už není potřeba se podobným způsobem k věcem vyjadřovat. Protože až tu potřebu jednou budu mít, půjde nejspíš o velký průšvih.

Jak probíhal každodenní život ve vaší rodině za normalizace?

Typicky. Snad jen, že se u nás hodně četlo. Otec ekonom, matka i babička účetní. Nikdo z nich nepsal, nikdo se nevěnoval literatuře. Politiku jsme řešili do té míry, že hlavně babička byla velká antikomunistka. Pamatuji si, že první knížka, kterou jsem měl doma zakázanou, byl Neználek od Alexeje Nosova, rodiče ji neradi viděli, musel jsem ho číst pod peřinou.

Podepsala se na nás hodně doba, kterou jste svým románem popsal?

Když jsem byl v Anglii, přišel utahaný z práce a pustil si televizi, najednou jsem viděl film s Fredem Astairem a Genem Kellym, sice obsahově slátanina, ale zní tam skvělá hudba i písničky a báječně si odpočinete. No a v době, kdy tyhle filmy vznikaly, my žili politickými procesy. Naše tradice je úplně jiná. My jsme zkrátka neměli těch masarykovských padesát let svobodného vývoje.

Takže ještě třicet let...

Svět je hrozně nepředvídatelný. Bůh ví, co se stane za rok. Vemte si finanční krizi.

Jste středoškolský učitel. Nechcete se živit psaním?

Nechci. I v Anglii mají kamarádi, kteří nepatří k úzké spisovatelské špičce, problémy. A jejich trh je o hodně větší než náš. Kdybych se psaním chtěl živit, musel bych začít uvažovat komerčněji, což hrozně omezuje. Já měl jako učitel možnost Milostný dopis klínovým písmem napsat úplně svobodně i po formální stránce. A možná i to trochu vadilo nakladatelům, kterým jsem rukopis neúspěšně nabízel, nevěděli do jakého šuplíku ji zařadit.