Jak na vás zapůsobila kniha norského spisovatele Josteina Gaardera Kouzelný kalendář, podle které dramatizace pro audioknihu vznikla, když jste ji poprvé dostal do ruky?


Hned se mi líbila, je to pozoruhodná knížka. Je to mimořádné zpracování věčného tématu boje dobra se zlem. K věcem týkajícím se víry mám velice blízko. Můj dědeček byl evengelický farář a já jím chtěl být také. Dnes si myslím, že být farářem je podobné jako být hercem. Oba mají stejný úděl – komunikovat s lidmi.
V této zdivočelé době je Kouzelný kalendář krásná a milá látka.

Proč je podle vás tato doba zdivočelá?


Mezi dětmi a mládeží dnes převažuje určitý druh agresivity, cynismu, bezcenzurnosti, takové utržení ze řetězu. Svoboda, jíž mají, se projevuje extrémy, které nejsou vyvážené s harmonií a protihodnotou. Vnímám to jako chybu. Pokud se tedy Kouzelným kalendářem podaří děti odpoutat od zběsilých počítačových her, televizí nebo módních prvků například v muzice, bude to dobré.

Nejste k dnešním dětem a mládeži příliš přísný?


Jsem stará generace a možná na to opravdu koukám příliš přísně. Já měl krásné dětství. Nechci ho idealizovat, ale myslím si, že to byla doba vyvážená dobrem i zlem. Naši rodiče, a společnost vůbec, měli určitá pravidla a harmonii. Zlo bylo zlo a dobro bylo dobro. Dnes se to ani nepojmenovává. Všechno je dovolené, všechno se může a děti nemají protiváhu. Buď ji nenajdou, anebo vůbec nemají zájem ji hledat.

Kouzelný kalendář přináší biblické téma. Pro dnešní děti asi nebude jednoduché se v tom orientovat, ačkoli je nechci podceňovat. Přál bych si, aby je to posílilo tou zásadní lidskostí, která je v příběhu obsažena. Není to jen zatěžkané biblické téma, je v něm humor i barvy. Současně dává možnost dozvědět se něco o historii, o věčných věcech, které je dobré připomínat jako příklad lidské existence.

Hovoříte o dětech a mládeži. Je Kouzelný kalendář přínosný i pro dospělé?


O dětech jsem mluvil kvůli tomu, že příběh má podobu pohádky. Myslím si, že dospělým, kteří prošli křesťanskou výchovou, budou věci v něm známé. Mohli by v tom příběhu najít například to, co jsem v něm našel já nebo moje žena, kteří jsme křesťanskou výchovou prošli a máme na co navázat. Ideální by bylo, kdyby ten příběh dokázali společně poslouchat rodiče i děti.

Co jste v Kouzelném kalendáři vy a vaše manželka Libuše Šafránková našli?


Byl to pro nás návrat. Jsem konfirmován k evangelické církvi. Na Moravě mě učil dr. Sláma, vychovatel Masarykových vnuků v Ženevě, velice vzácný pán. Můj děda Jozef Hollý byl zase evangelický farář na Slovensku, takže toto prostředí je mi blízké, prošel jsem jím. Totéž platí o mé manželce, možná v ještě větší míře. Prací na Kouzelném kalendáři se mi vrátily třeba i vzpomínky na Vánoce v době, kdy jsem byl velmi mladý.

Proč jste se nestal evangelickým knězem?


Uvažoval jsem o tom v době, kdy jsem měl zakázané všechny školy. Naše rodina měla cihelnu v Uherském Hradišti a já patřil k asi třiceti lidem, kteří nesměli po maturitě studovat dál. Dva roky jsem pracoval jako dělník u Pozemních staveb. Nebyl jsem ale technický typ, naopak mi byla blízká oblast úvah o dobru a zlu či výkladu Starého zákona. Pak jsem prošel konfirmanskou zkušeností u evangelické mládeže.

Vždycky mě zaujalo, jak dobrý farář komunikuje v kostele s lidmi na určitá témata, která si zvolí, rozvádí je a aplikuje na konkrétní život a dobu. Je to tvořivá práce, ve které je důležitá schopnost komunikace. Poslouchat dobrého kazatele je pro mě radost, protože jeho myšlenky mají hlavu a patu.

Farářem jsem se ale nestal proto, že jsem měl možnost dělat zkoušky na divadelní fakultu. Moji rodiče hráli ochotnické divadlo, takže jsem měl blízko i k herectví. Navíc by dráha evangelického faráře nebyla jednoduchá kvůli mému politickému profilu, který jsem v té době měl.