V Sorokinově podání není fronta pouze nekonečným hadem na nedostatkové zboží, nýbrž multifunkčním a mnohorozměrným tělesem - s trochou nadsázky by se dalo hovořit i o filozofickém systému. Fronta je v jeho knize představena nejen jako rozprouděné organické těleso, které se přizpůsobí jakýmkoli okolnostem - probírá se zde politika, luští křížovka, vyprávějí se vtipy. Je samozřejmé, že nesmí chybět vodka. Na návrh jednoho občana se celá fronta dokonce přesouvá k frontě na kvas a na chvíli s ní splývá, během deště se zase rozplývá do přístřešních prostorů... Především jde však o fenomén a jeden z podstatných prvků ruské mentality.

Každý si pamatuje na nekonečné fronty na banány, či na čtvrteční knihy, přesto je však ruská fronta od té naší odlišná - český "zákazník" je většinou naštvaný, zapšklý a nadává, ruský se snaží se svým okolím komunikovat a frontu bere jako přirozenou součást reality, která je v knize navíc doplněna "klasickými" kontrolami "z vrchu" všech přítomných. Podle toho se také dokáže zařídit. Ve skutečnosti tedy vůbec nejde o to, na co se ta která fronta stojí, ale jde o celkovou atmosféru - o autorův flirt s absurdním dramatem zasazeným do ruských reálií.

Sorokinova Fronta ve vtipné grafické úpravě Petra Štefka je oproti Třicáté Marinině lásce čtenářsky přístupným a srozumitelným textem. Přestože se z počátku může zdát, že monotónní dvacetistránkové výčty jmen mohl autor vynechat nebo přinejmenším zkrátit, do mnohovrstevnatého tělesa fronty, do kompozice této "jazykové symfonie", pasují. Ba jsou přímo jejím klíčovým momentem.

A navíc: "Óda na frontu" se dá číst prakticky kdykoli, kdekoli a odkudkoli. I utéct z ní můžete. Ale je pravděpodobné, že se s ní po několika stránkách celkem bez problémů ztotožníte a že se vám z jejích řad, ať už z nostalgie, nebo ze zvědavosti, nebude chtít jen tak hned odejít.

Vladimir Sorokin: Fronta, překlad: Jakub Šedivý, předmluva: Tomáš Glanc, ilustrace: Petr Štefek, Malá Skála 2003, 304 strany