Festival, pořádaný v řecké provincii „Makedonie“, řeší podobné dilema jako ostatní tradiční, středně velké či větší festivaly, které žijí na mezinárodním poli ve stínu mamutích podniků v Cannes, v Torontu či Berlinale. Těžce si udržuje kvalitní soutěž, velmi obtížně láká lidi z filmového byznysu a je závislý na státních penězích (a ministerstvech) – a co víc, musí si stále hledat svůj originální profil.

Výběr pro cinefily 

Soluňskou cestou je prozatím artová eklektická přehlídka, která skládá kvalitní snímky z dalších festivalů, nabízí regionální profil balkánské kinematografie a snaží se pomocí nejrůznějších iniciativ podporovat místní i okolní filmový průmysl – ačkoliv letošní rok nebyl pro řecký film příliš příznivý.

Pro věrné cinefily pak udržuje sympatickou sekci Dnů nezávislých (Independance Days), která letos přinesla profil již zesnulého Ousmana Sembebeho ze Senegalu, prvního afrického filmaře, který se dočkal velkého mezinárodního uznání. Velmi svěží byla třeba satirická groteska Mandabi z roku 1968, které líčí patálie nešťastného Ibrahima. Ten se marně snaží na úřadech vyzvednout peníze, co poslal bratr z Francie, ale naráží na neprostupnou byrokracii, rozmařilost dvou manželek, ale i očekávání sousedů, kteří v něm vidí boháče – a začínají mu závidět.

Další film rumunské nové vlny - vztahové syrové drama Sportovní rybaření Adriana Sitary.Další film rumunské nové vlny - vztahové syrové drama Sportovní rybolov Adriana Sitary. Foto 49th Thessaloniki International Film Festival

Hlavní cenu Zlatého Alexandra získal další film íránské kinematografie Támhle (Aan Ja) Abdolreza Kahaniho, v soutěži zaujal dále držitel zvláštního ocenění poroty – a zároveň další plod současné rumunské nové vlny. Snímek Adriana Sitaru Sportovní rybolov přibližuje jedno víkendové odpoledne milostného páru v přírodě, jenž naruší tajemná dívka od cesty – prostořeká prostitutka. Oba jsou konfrontovaní se svými nevyřešeními vztahy, problémy, velkými i malými lži. Nikdy totiž nevíte, co na takovém výletu za rybami „ulovíte“. Film je zajímavý i bizarní tím, že je celý natočený extrémně subjektivní kamerou - vždy ztotožňující se s pohledem jedné z postav. 

Bush uvrhl Ameriku do rizika

V Soluni si můžete být jistí, že zde potkáte kultovní osobnosti artového filmů – a do toho se počítají i různá enfent terrible amerického Hollywoodu, které nevypadají moc komerčně. Tak se alespoň tvářil Oliver Stone, který uvedl svérázné docu-drama W., tedy svoji verzi životní příběhu dosluhujícího amerického prezidenta George W. Bushe.

„Bush chtěl změnit historii, ale namísto toho změnil Ameriku zcela radikálním způsobem. Uvrhl celý národ do nebezpečné, riskantní hry, jako to kdysi dělali staří tyrani, kteří mohli neomezeně vládnout. Důsledky jeho politiky jsou mnohem dalekosáhlejší než to bylo v případě Kennedy nebo Nixon, pocítí je ještě naše vnoučata,“ prohlásil v Soluni Stone.

Balkánský filmař Emir Kusturica zahrál v Soluni na koncertě svého No Smoking bandu.Balkánský filmař Emir Kusturica (na snímku) uspořádal v Soluni koncert kapely No Smoking bandu, na kterém se objevil i Oliver Stone.  Foto 49th Thessaloniki International Film Festival

Ten podle svých slov vyrůstal právě mezi těmito dvěma prezidenty, kteří utvářeli jeho pohled na politiku i na svět. „Můj otec podporoval Nixona, já jsem skončil u Kennedyho. Naopak Clinton mě vůbec nezajímal. A potom jsem potkal George W. Bushe, když mu bylo čtyřicet let. Byl to vandrák, co neměl práci, hodně pil a žil ve stínu svého otce. A potom jsem ho viděl v roce 1998 jako guvernéra Texasu, který měl skvěle zorganizovaný svůj team. Musíte vidět ten film, abyste pochopili, proč se stal prezidentem,“ dodal Stone, sám velký kritik Bushovy administrativy, který byl dokonce nazývaný nedostatečně patriotickým filmařem.

„Bush byl nazván válečným prezidentem, ve své době, v roce 2002, mohl nechat bombardovat kohokoliv na světě. Mohl o tom rozhodnout. Je produktem amerického militaristického systému, který si vždy musí najít vnějšího nepřítele, aby mohl úspěšně existovat,“ uzavřel Stone povídání kolem pohnutek ke svému filmu.

Kitano nepatří k Jakuze

Publikum lákalo stejně tak setkání s japonským filmařem Takeshi Kitanem, který je někdy nazýván jako Chaplin východního thrilleru. V Soluni nicméně uvedl svůj nejnovější film Achilles a želva, ironickou grotesku o malíři, kteří žil pro umění a celý život tragikomicky kopíroval cizí styly 20. století. Kitano přiznal, že je amatérským malířem, ale že se mu nelíbí, jak dopadlo (nejen) výtvarné umění. „Tvůrčí proces už nemá nic společného s výsledky, s aukcemi, kritiky, marketingem, který se chopil umění,“ postěžival si režisér, který ve svých filmech také hraje.

Japonský režisér Takeshi Kitano vystoupil na 49. soluňském festivalu 2008 na svém masterclassu.Japonský režisér Takeshi Kitano mluvil o své tvorbě na 49. soluňském festivalu 2008 před publikem.  Foto 49th Thessaloniki International Film Festival

„Moje nejznámější filmy jsou akční snímky nebo archetypální dramata, ale nechtěl bych skončit tím, že bych se opakoval. Ve posledním snímku umřu jako umělec, v tom nadcházejícím budu znovuzrozen,“ slíbil japonský umělec.

Nejvíce zvědavá otázka z publika směřovala na to, jestli Kitano není také členem klanu japonské Jakuzy, když si s motivy téhle tradiční japonské mafie pohrává ve svých filmech.

„Kdysi jsem pracoval ve velmi dělnické oblasti a z mnoha mých tehdejších známých se později rekrutovali členové Jakuzy. A brzy přišli o život. Je velmi těžké zachytit ve filmu skutečnost Jakuzy, jak to doopravdy chodí. Asi bych dlouho nepřežil, kdybych točil o skutečných příbězích mých někdejších známých,“ odvětil Kitano. 

Defoe vzpomínal na Poslední pokušení

O závěr festivalu se postaral Willem Dafoe, který představil nejen nový snímek Prach času, patřící do historické trilogie domácího klasika Thea Angelopoulose. Na setkání s publikem povídal o své tvorbě i prozradil vlastní přístupy k herecké tvorbě. A představil se jako americký charakterový herec, který dává přednost před velkými produkcemi čím dál tím více uměleckým filmům. Nově třeba hraje u Larse von Triera či Wima Wenderse.

„Začátky počítám do divadla, které mě naučilo, jak se hluboce ponořit do role. Důležitou roli hraje příprava, když si hledáte správný kostým. Dbát byste měli i detaily, jakými jsou třeba falešné zuby,“ uvedl Dafoe. Ten rád vzpomíná na svou spolupráci s režisérem Martinem Scorsesem na filmu Poslední pokušení Krista, v němž ztělesnil roli Ježíše.

„Při přípravě k téhle roli jsem četl filozofické eseje o lásce, odpuštění. Scorsese už měl celý film natočený v hlavě, ale s omezeným rozpočtem jsme na každý záběr měli nanejvýš tři pokusy. Ale přesto to bezvadně fungovalo, Scorsese dovedl vytvořit atmosféru velkého soustředění. Není nic důležitějšího, než když pracujete u filmu s vášní,“ svěřil se Dafoe.