V poslední době hrajete v mnoha filmech. Ztvárnil jste hlavní roli v Houellebecqově přepisu vlastního románu, ale také ve Schroederově temném romaneskním retropříběhu Inju. Jak snadné je chodit z filmu do filmu?

Pokud to má nějaký smysl, rád se snažím vyjít vstříc režisérově představě. Možnosti ostrova jsou velmi osobním filmem velkého spisovatele, který si žádal střídmé, minimalistické herectví. Naopak Inju byla romaneskní fikce se vším všudy.

Ztělesnil jsem francouzského domýšlivého Alexe Fayarda, který imituje svět oblíbeného japonského autora – a díky shodě okolností se stane hrdinou jeho knih. Je pronásledován tajemným přízrakem.

Hráli jsme to záměrně nadsazeně, jako by šlo o film ve filmu, mísili románovost, motivy thrilleru, milostnou zápletku, literární aroganci a snové pasáže. A nakonec přichází překvapení.

Snímek Inju, který jste osobně uvedl na 65. benátském festivalu, je evropským přepracování japonské předlohy. Čím si vás tahle látka získala?

Dlouho jsem si přál pracovat s Barbetem Schroederem a Japonsko bylo otázkou srdce – jezdil jsem tam dříve poměrně často. Navíc autorem předlohy byl Rampo Edogawa, přezdívaný „japonský Poe“. V Evropě asi nebude moc známý, ale na Dálném východě jde o klasika, který svými lehce surrealistickými, kriminálními příběhy patří k 20. století. Zkoumal hranice morálky, poezii zločinů, bolesti i zla.

Hlavní ženská postava (hraje ji Lika Minamotová) je v Inju prototypem nebezpečné a osudové ženy. Máte nějaký vztah ke světu japonských gejš? A k hororům?

Možná řada Evropanů tímhle fascinována je, ale u mě to tak není. Mě přitahuje více kultura samurajů, japonská etiketa a obřadnost, kterými se oni halí do tajemství. Ovšem mnoho japonských příběhů vypráví o zrádných ženách, které člověka svedou na scestí. Nejsem ale nějak destruktivně fascinován ženami, třebaže Fayardovi rozumím.

Máte nějaké japonské přátele?

Počítám se ke středomořské kultuře, a lidi u nás jsou jiní, bezprostřední, rádi se dají s každým do řeči. Máme ve zvyku druhé plácat po zádech, brát je za ruce, vítat se polibkem na tvář, což je všechno pro Japonce naprosto šokující. Jejich způsob přátelství vypadá úplně jinak.

Na druhou stranu se mi zdálo, že bývají fascinovaní třeba námi Francouzi, když vidí, jak spolu mluvíme. Takže mně se tam podařilo navázat přátelské vztahy, které vznikaly z překvapení nad tím, jak jsou obě kultury rozdílné. Takže oni se přede mnou trochu nutili do srdečnosti a já jsme jim opatrně dával najevo, že by se klidně mohli uvolnit.

Jsou Japonci pohostinní?

Ano a velmi. Snaží se přizpůsobit, mají neustále strach, že se něco jejich vinou přihodí, že se vás nějak nešikovně dotknou. V jejich společnosti cítíte pevnou hierarchii a jasná pravidla. S někým, koho potkáte v pracovním styku, třeba však nemáte právo se tam spřátelit, ani si vyrazit večer na sklenku. Je to zakázané.

Ale vraťme se k Houellebecqovi a jeho Možnostem ostrova. Jak se s ním natáčelo? Má pověst velkého introverta.

U Houellebecqa je hned na první pohled důležitá pomalost vyprávění a přirozenost. Nechává vám čas, aby nazrál ten správný okamžik, abyste pomalu vykreslili scénu.

Ale divil byste se, jak Houellebecq naopak touží po nějakém lidském kontaktu, aby mohl s někým komunikovat, někoho potkat. Ačkoliv to není na první pohled poznat, je uvnitř docela srdečný. Někdy máte pocit, že se chová téměř jako dítě. Natáčet s ním byla velmi legrační zkušenost.

Film má zároveň velmi těžké téma. Jaké to bylo hrát posledního člověka na zeměkouli? Myslíte si, že už není naděje, jak zřejmě naznačuje autor?

Vize osamělé nesmrtelnosti u Houellebecqa nahání hrůzu. Stěží si to dovedeme představit, je to jako skrytá propast, do níž spadnete. Řekl bych, že stejně důležité je udržet si trochu naděje, klidně bláhové, šílené. Pokud začnete přemýšlet jenom o všech náznacích, podle nichž náš svět směřuje ke zkáze, přijdete o zdravý rozum.