A ztělesnění svých představ nemusela hledat dlouho. Našla je ve třiadevadesátileté herečce Danutě Szaflarské, žijící legendě polské kinematografie, která se poprvé před kameru postavila už v roce 1946 (dabingu se věnuje od roku 1949).
S Kędzierzawskou se zná patnáct let a role dámy, která obývá starší zchátralou dřevěnou vilu, jí byla psána přímo na tělo.

„Jednou za mnou přijel poslíček se scénářem a dopisem, že Dorota myslela při tvorbě role na mě. Když jsem scénář dočetla, hned jsem jí telefonovala, že to beru. Hrála bych u ní všechno, i kdybych měla jen dva štěky,“ řekla ke vzájemné spolupráci Szaflarská Festivalovému deníku letos v Karlových Varech.

Melancholický příběh Aniely a jejího psa

Komorní, melancholický příběh Aniely, která tráví svůj čas spolu se svým psem Fílou (ve skutečnosti ho hrála fenka), pak sama svým herectvím rozvíjela. Nebála se ani kaskadérských kousků.

"Nechtěli mě během natáčení na houpačku vůbec pouštět, zvláště pak kameraman. Nesměla jsem se k ní ani přiblížit. Bál se, že spadnu a zabiju se. Číhala jsem, ale marně. Říkala jsem jim: vždyť mně samotné na mém životě záleží víc než vám! Tak teda nakonec souhlasili, ale musela jsem přitom sedět. Jenže já se raději houpám vestoje. To už neprošlo,“ popisuje Szaflarská.

I přes svůj aktivní přístup k životu nemůže Aniela zastavit ubíhající čas, odradit svého syna od jeho pošetilých plánů, ani si oblíbit svou hloupou, tlustou vnučku. Její doba pomíjí.

Szaflarská hraje také v Havlově hře Odcházení

Ani po filmu Čas umírat Szaflarské kariéra nekončí. Natočila další dva filmy a čerstvě sklízí úspěchy v roli matky hlavní postavy v inscenaci Havlovy hry Odcházení ve varšavském divadle Ateneum. Podle polského listu Gazeta Wyborcza obohatila svůj part skromným projevem a přirozeným humorem. Mimo to vystupuje na dalších třech scénách.

"Na mém věku se mi líbí, že už se nemusím zabývat chlapama. Jsem volná a můžu si dělat, co chci,“ komentovala svých třiadevadesát let Szaflarská.