Většina diváků zná jejich filmy bratrů Dardennů, držitelů dvou Zlatých palem z Cannes, počínaje Rosetou, Synem a konče Dítětem či nyní Mlčením Lorny, které brzy uvádí AČFK do alespoň artové distribuce. Málokdo ale tuší, že tihle pozorovatelé drobných lidí (a jejich velkých lidských tragédií) chudého, průmyslového kraje města Seraingu točili ještě dlouhé roky předtím – a zpočátku se dokonce velmi těžko snažili ve filmu prosadit.

„Bratr studoval herectví, ale brzy pochopil, že to nebude to ono, v čem by mohl opravdu vyniknout. Já jsem byl o tři roky mladší, zapsal jsem se na filologii, ale také jsem viděl, že jsem se zmýlil. Nakonec jsme skončili jako asistenti na divadle u režiséra Armanda Gattiho,“ popisoval v Soluni jejich filmové začátky čtyřiapadesátiletý Luc. Na festivalu vynikal nejenom espritem, ale také skromností a humorem, s nímž dovedl odrážet i všetečné otázky bulvárních novinářů. Když měl třeba popsat svůj první erotický zážitek, vzpomínal, jak seděl zamilovaný v kině s jednou brýlatou dívkou: "Ale když jsem se k ní potmě plaše otočil, abych jí konečně políbil, začal jsem oblizovat akorát její brýle. Říkal jsem si, sakra, ty rty jsou nějaké studené."

Za vším hledej Gattiho 

Na oba údajně velmi zapůsobil postupný úpadek průmyslového města, z něhož se po zavření ocelářských hutí stalo město chudoby – ze 40 miliónů obyvatel zbylo osm. „Gatti vzal kameru a chtěl natáčet o sousedech, kteří žili kolem nás, uzavírali se ve své mizérii a přestávali spolu mluvit. Měl v úmyslu filmem znovu obnovit společenský život a vůbec komunikaci mezi lidmi rozpadajícího se společenství. Když jsme potom stáli před rozhodnutím co dál, řekli jsme si, že chceme točit jako on. Šli jsme pracovat do továrny, abychom si vydělali na filmovou techniku,“ pokračoval dále Dardenne.

Poslední film bratří Dardennů Mlčení Lorny získal na canneském festivalu cenu za scénář. Mezi mnoha dalšími festivaly byl nyní uveden i v Soluni. V hlavní roli Arta Dobroši.Poslední film bratří Dardennů Mlčení Lorny získal na canneském festivalu cenu za scénář. Mezi mnoha dalšími festivaly byl nyní uveden i v Soluni. V hlavní roli Arta Dobroši. Foto: 49. Thessaloniki International Film Festival

Oba bratři tedy chodili po městě, klepali na dveře a ptali se obyvatel, zda by nesvolili, aby o nich natočili krátký dokument, který se potom za týden promítal pro ně i jejich okolní sousedy. Takhle vypadaly neobyčejné i hrdinské začátky těchto v podstatě sociálních filmařů, kteří (ovlivněni divadlem) museli dříve či později dojít k poznání, že jenom dokument jim „nestačí“ – byť se dokumentaristické či lépe řečeno pozorovatelské metody natáčení nevzdali.

Sami poznali krizi 

Ovšem na začátku své hrané tvorby Dardennové také poznali, co to je neúspěch: "Po jednom filmu, který propadl u publika, jsme se zadlužili. Bylo to hrozné, jako by se na čtyři roky náš život zastavil. Alespoň trochu jsme sami okusili, jaké to je, když člověk spadne do pasti života a musí řešit problém samotného přežití,“ vzpomínal Luc.

Jak blízko zůstali ve své tvorbě věrni svému prostředí i životům Seraigu, svědčil už první velký film, jímž bylo hořké drama rodiny Myslím na vás. Příběh líčí peripetie dočasného rozpadu rodiny, v níž muž přijde po zavření oceláren o práci. Nicméně každý film bratrů Dardennů má své humanistické poselství, jímž je tentokrát otázka: jestli může láska zachránit trýzněného, zklamaného, náhle sebe podceňujícího se muže?

Průmyslová krajina westernu 

„Někdy mám pocit, jako by v našich filmech byla přítomná krajina westernu – ne toho amerického z Divokého západu, ale krajina moderní společnosti, v níž má člověk vždy na vybranou mezi dvěma možnostmi. Jestli se pokoušet prosadit na úkor ostatních, anebo upřednostnit pomoc druhému, soucit, solidaritu. Možná proto je v každém našem filmu náznak vraždy, ať už skutečné či symbolické. A my potom s hrdinou hledáme zpět ztracenou lidskost,“ dodal dále Luc Dardenne.

Z filmu Dítě Jeana Pierra DardennaVe filmu Dítě bratrů Dardennových hraje jeden z jejich kultovních herců Jeremy Renier.foto: Celluloid-dreams.com

Zajímavé je, hrdiny jejich filmů mají vždy i skutečné předobrazy. Jde o obyvatele jejich města, které buď sami znají nebo jež jenom potkali. Například při natáčení snímku Syn (cena v Cannes pro herce Oliviera Gourmeta) potkali na ulici osamocenou, sotva dospělou ženu nervně uhánějící s kočárkem. „Začali jsme nad tím obrazem přemýšlet, klást si otázky, kam asi tak pospíchala. Až nakonec vznikl scénář filmu Dítě, který nakonec zvítězil v Cannes,“ líčil na festivalu filmař.

Mlčení Lorny vzniklo kvůli prostitutce 

Naopak jejich první canneský vavřín film Rosetta přispěl v Belgii ke schválení zákona, jimž se pomáhá čerstvým absolventům škol v jejich zařazení do pracovního procesu. Konečně inspirací k poslednímu snímku Mlčení Lorny, příběhu albánské imigrantky, která si kvůli zisku belgického občanství vezme místního narkomana, byl skutečný příběh jedné sociální pracovnice.

„Měla bratra, který propadl drogám. A jednou mu albánská mafie nabídla peníze, pokud se ožení s jejich prostitutkou, již potřebovali zajistit občanství. Naštěstí se jí podařilo jej od toho odradit, ale my jsme o tom natočili film. Byť jsme z prostitutky udělali zcela normální zdravotní sestřičku – báli jsme se, že jinak by to zavánělo klišém,“ uzavřel Luc Dardenne.